Blog

Carlo Goldoni – Sluha dvou pánů – italská klasicistní komedie specifického žánru commedia dell’arte

Sluha dvou pánů (italsky: Il servitore di due padroni) je italská pozdní komedie dell’arte o třech dějstvích italského spisovatele a dramatika Carla Goldoniho (povoláním byl právník) napsaná roku 1745.

Carlo Goldoni – *25. února 1707 Benátky – †6. února 1793

Literární druh: drama; žánr: komedie.

Commedia dell’arte

• národní veselohra
• všední problémy zachyceny ironicky, výstižně zobrazeno měšťanské prostředí
• herci měli jen tzv. scénář, na scéně improvizovali
• dialog doplňován komickou pantomimou
• stále stejné postavy (masky)

Literárně historický kontext

• Klasicismus
  • kolébkou klasicismu se stala již v 16. století Itálie
  • označoval především literaturu ve Francii v 17. století, v Anglie na rozmezí 17. a 18. století a v Německu v 18. století
  • obdivný vztah k antice a k autoritě a odkaz na uměleckou dokonalost a formální přesnost
  • vychází z Aristotelovy Poetiky
    • důraz na nápodobu antických autorů, předávání poučení a morálního poselství a srozumitelnost a přiměřenost jazyka
  • básně a dramata napodobovaly reálný život a přírodu, vyhýbaly se drastickým prvkům a extrémům
  • dramatická zásada tří jednot:
    • jednota děje – bez vedlejších zápletek
    • jednota času – omezení děje na jeden den
    • jednota místa – veškerý děj na jednom místě
  • stoupající zájem autorů o vnitřní život postav (studie lidských typů a situací)

Děj

• Hra o 3 jednáních
• V domě benátského kupce Pantalona, kde oslavují zasnoubení jeho dcery Clarice se synem Dottore Lombardiho Silviem, se objeví předchozí snoubenec Federigo, lépe řečeno jeho sestra Beatrice, která hledá v mužském přestrojení svého milého.
• Příchod „Federiga”, který by měl být dávno mrtev, námluvy překazí, neboť dané slovo nelze zrušit navzdory tomu, že Clarice dále touží po Silviovi a ten se chce s nenadálým sokem bít.
• Beatricin stále hladový sluha Truffaldino přijímá místo ještě u jednoho pána – shodou okolností u Florinda, jenž je nejen hledaným milým, ale také podezřelým z vraždy Federiga.
• Nutnost vyhovět oběma pánům, a přitom se neprozradit, vede Truffaldina k mnoha ztřeštěným skutkům.
• Slouží, jak může, leč odměny se mu nedostává.
• A protože také téměř všechno splete (tu zamění dopisy, tu peníze, tu šaty), dovídají se oba milenci o blízké přítomnosti toho druhého a již tak dost složitá zápletka se dále zauzluje.
• Po mnoha peripetiích se ji však podaří rozplést a 3 páry se mohou políbit – nevinný Florindo a Beatrice, Silvio a Clarice, Truffaldino a Claricina služka Smeraldina.

Charakteristika postav

• Truffaldino – sluha Beatrice, sluha Florinda, líbí se mu Smeraldina, lže svým pánům, aby nepřišli na to, že má dva, naivní, roztržitý, zmatený, zamotaný do svých lží, mazaný, vtipný, neumí číst a psát, upovídaný, neustále hladový
• Pantalone Agnivorla – chce, aby si jeho dcera vzala Federiga Rasponiho, čestný, chtěl splnit sliby, které dal Federigovi
• Klárka (Clarice) – dcera Pantaloneho, zamilovaná do Silvia, chce si ho vzít, věrná, poslušná
• Palmiro Palmare – doktor, naštvaný na Pantalona, protože zrušil svatbu své dcery a jeho syna, vzdělaný
• Silvio – syn Palmira, chce si vzít Klárku, žárlivý, pomstychtivý, zbrklý
• Beatrice Rasponi – převlečená za muže, vystupuje pod jménem svého bratra Federiga Rasponiho, z Turína se vydala do Benátek za svým milým Florindem, odvážná
• Florindo Aretusi – nápadník Beatrice, z Turína, vrah Federiga, statečný, zoufalý
• Smeraldina – služebná Klárky, líbí se jí Truffaldino, drzá
• Brighella – hostinský, dokázal udržet Beatricino tajemství, přátelský.

Literární charakteristika díla

• S. d. p. je typická komedie delľarte.
  • všechny jeho postavy jsou tradičními typy s předem daným vnějším vzhledem, charakterovými vlastnostmi i sociálním a místním určením,
  • děj je utvářen podle určitých ustálených pravidel – je postaven na prolínání a střetávání dvou rovin:
    • roviny vážných milostných příběhů a roviny komické, představované Truffaldinem a čistě dramatickou konstrukcí jeho služby dvěma pánůn
      • rovina milostná přitom tvoří rámcovou kostru a motivaci pro komické výstupy, v nichž z dnešního pohledu leží vlastní těžiště hry
      • rovina komické postavy Truffaldina (lze v něm vidět představitele konformnosti, ale i lidové moudrosti utlačovaného) je ústředním hybatelem větší části děje; jeho akce jsou přitom motivovány nikoliv logikou nápodoby životní skutečnosti, ale okamžitou situační potřebou
  • obě roviny S. d. p. mají své liter. kořeny:
    • motiv putující milenky převlečené za muže byl od Bibbienovy (Bernardo Dovizi da Bibbien) komedie Calandria (1513) součástí běžné námětové konvence; tento námět použil i Jaroslav Vrchlický v Noci na Karlštejně (1884)
      • podobný motiv – skryté zachraňující milenky – William Shakespeare – Kupec benátský (1596 – 98)
    • motiv mazaného sluhy se objevuje již v nové attické komedii a u Plauta (Titus Maccius Plautus) v komedii Pseudolus (3. – 2. stol. př. n. l.) a přes Goldoniho pokračuje např. až k Beaumarchaisovu (Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais) Figarovi (1778)
• Goldonimu do Pisy, kde působil jako advokát, námět a podněty k napsání S. d. p. dodal proslulý představitel Truffaldina A. Sacchi, který také tuto komedii v benátském divadle San Samuele poprvé hrál, nejspíš 1746.
• Goldoni pro něj vypracoval jenom scénář a teprve později, asi až před knižním vyd. 1753 ve Florencii, doplnil celý text – poučen ovšem Sacchiho improvizací a chtěje zamezit hereckému voluntarismu (svévolné přizpůsobení postav podle neomezených potřeb herce, režiséra) a vulgarizaci, které viděl v jiných provedeních.
• S. d. p. velice brzy pronikl mimo Itálii a stal se jednou z nejhranějších her autora.

Překlady

• 1840 – Jan Nepomuk Štěpánek, Trufaldýn, sloužící dvou pánů, podle něm. úpravy F, L. Schrödera
• 1930 – Jaroslav Bartoš, adaptace pro loutky
• asi 1937 – rozmn. K. M. Walló, podle F, L. Schrödera
• 1950 – rozmn. 1953, 1954, rozmn. 1959, Jaroslav Pokorný, vyd. 1954 in: Komedie I.

Inscenace

• 1835 – (Jan Nepomuk Stěpánek, Stavovské divadlo, Praha)
• 1938 – (František Salzer, Městské divadlo na Král, Vinohradech, Praha)
• 1950 – (Karel Dostal, Národní divadlo, Praha)
• 1954 – (Vladimír Adámek DISK, Praha)
• 1960 – (Saša Lichý, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava)
• 1964 – (Evžen Kubíček, Východočeské divadlo, Pardubice)
• 1971 – (Zdeněk Buchvaldek, Divadlo pracujících, Most)
• 1976 – (Peter Scherhaufer, Divadelní studio JAMU, Brno)
• 1978 – (Karel Kříž, Divadlo F. X. Šaldy, Liberec)
• 1978 – (Saša Lichý, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava)
• 1979 – (Jiří Císler, Krajské divadlo, Kolín)
• 1983 – (Luboš Pistorius, Realistické divadlo Z. Nejedlého, Praha)
• 1994 – (Ivan Rajmont, Národní divadlo, Praha), Truffaldino – Miroslav Donutil, derniéra 27. 12. 2016

Inscenace po r. 2000

• 2000 – (Zdeněk Černín, Městské divadlo Brno), Truffaldino – Martin Havelka, derniéra 3. 6. 2013

TEST