Blog

Karel Jaromír Erben – Kytice

Karel Jaromír Erben – *7. listopadu 1811 Miletín v Podkrkonoší – †21. listopadu 1870 Praha, představitel literárního romantismu.

Kytice je sbírka 13 vesměs baladických básní (11) tzv. folklorního romantismu postupně vydávána a obměňována v letech 1853, 1861 a 1871 (viz níže). První báseň vznikla již roku 1836 – Záhořovo lože. Skoro ve všech případech jde o básně různých slovanských národů.

Literární druh: lyriko-epika, žánr: balada

• Kytice, původně vydaná pod názvem Kytice z pověstí národních, je jedno ze stěžejních děl Karla Jaromíra Erbena.
• Je to jediná sbírka básní, kterou vydal.
  • Její vznik však autor ohlašoval téměř deset let předtím a první balada vznikla už v polovině třicátých let.
• Sbírka vyšla poprvé roku 1853 a obsahovala 12 básní;
  • druhé vydání z roku 1861 bylo rozšířeno o baladu Lilie (a také oddíl Písně). 
  • třetí vydání vyšlo sice až po autorově smrti roku 1871, ale bylo jím ještě připraveno.
    • Zde je vypuštěn oddíl Písně.
• Kytice byla poprvé vydána v časopisech, měla obrovský úspěch a ovlivnila mnoho umělců.
• Sbírku tvoří balady (ačkoli sám Erben toto slovo nepoužívá); básník vychází z lidové (slovanské) tradice.
• V tomto ohledu je Kytice typickou sbírkou ohlasovou a projevem folkloristicky orientovaného romantismu.
  • Erben x Čelakovský
    • Podobně jako Čelakovský vycházel i Erben ze studia lidové poezie a přijímal některé postupy lidové epiky.
    • Svůj básnický výraz opíral o lidový jazyk, který dokonale znal a jehož lexika i významových kvalit dovedl svrchovaně funkčním způsobem básnicky využít.
    • Avšak ohlasovou metodu na rozdíl od Čelakovského Erben odmítal.
    • Spolu s původní podobou pověstí hledal jejich obecný smysl, a proto je zbavoval místního a časového určení a současně oslaboval nebo zcela rušil individuální povahové rysy jednotlivých postav ve prospěch jejich obecnější typizace.
  • Erben x Mácha
    • V Záhořové loži se však projevilo i působení K. H, Máchy; symbol poutníka, kráčejícího do neznáma, i sugestivní obraz noční krajiny připomínají souvislost – ne však epigonskou – s básníkem Máje.
    • Ale Záhořovo lože přitom obsahovalo i skrytou ideovou polemiku s Máchou a s protispolečenskou revoltou hrdiny Máje:
      • nikoli odpor proti vyšší vůli, ale pokora a pokání jsou pro Erbena k spáse člověka. – Toto přesvědčení pak proniká i v ostatních baladách.
      • Každý z nás je podřízen vyššímu zákonu (jehož povaha je u Erbena někdy obecné mravní, jindy přírodní nebo křesťanská), a porušení tohoto zákona přináší vzápětí trest.
  • Motiv viny a trestu
    • Tak je tomu například v básni Poklad: matka, podlehnuvší svodu bohatství, dá mu na okamžik přednost před svým dítětem, a je potrestána dočasným odloučením od děcka.
    • Ještě hůře platí v Polednici matka za to, že v prchlivém hněvu přivolá na své dítě mstu nadpřirozené bytosti.
    • Dívka ve Svatebních košilích se proviní rouhavým vzýváním matky boží, a neušla by záhubě, kdyby si od ní nevyprosila odpuštěni.
    • V jiných básních má vina povahu pouhého porušeni hranice mezi poznatelným světem lidským a nepoznatelnou, člověku nepřístupnou oblasti tajemna:
      • ve Vrbě platí mladá žena životem za bezděčnou vinu svého manžela,
      • ve Štědrém dnu se jen uplatňuje předem daný osud, odhalený dvěma dívkami za štědrovečerní noci.
      • Zákon mýtu porušuje žena ve Vodníkovi, když proti zákazu obejme svou matku; platí za to ztrátou dítěte.
    • Jen v několika básních (Záhořovo Holoubek, Zlatý kolovrat, Lilie je trestána nebo aspoň odkrývána konkrétní a úmyslná vina.
    • V jediném případě (Dceřina kletba) má pak příběh odhaleni zločinu ráz v podstatě reálný, demytizovaný.
• K jednotlivým básním jsou připojeny poznámky (Poznamenání) obsahující údaje o původu či o jinoslovanských variantách.
• Časoprostor básní je neurčitý, symbolický (les, chalupa, jezero); čas je cyklický.
• Balada se stala velmi oblíbeným žánrem romantiků.
• Původně lidový útvar se v rukou básníků stal žánrem, který překračoval hranici mezi vysokým a nízkým uměním a dokládal nedělitelnost epiky, lyriky a dramatu.  
• Náměty uznávaný folklorista a sběratel Erben čerpal z motivů lidových pověstí, pohádek, legend a písní – z folklorního základu pak vytěžil „baladické jádro“ a setřel místní ráz předloh.
• Podle koncepce bratří Grimmů chápal baladu jako útvar s kolektivním autorem, který skrývá odvěký mravní řád.  
• Ve vstupních verších básně, která dala jméno celé sbírce, Erben alegoricky vyslovil svůj tvůrčí záměr: nestylizuje se do lidového pěvce jako tvůrci ohlasové poezie, ale do role interpreta estetických hodnot lidové tvorby, jenž pomáhá vyjevit její význam – odhaluje prapůvodní mýtus.
• Prostor, jenž vytváří, není bájnou idylou, ale teritoriem, kde je tenká hranice mezi světem lidí a démonů i mezi mrtvými a živými, kde vládne zákon činu a odplaty a věčný koloběh zrození a smrti.  
• Ústředním tématem dvanácti balad, jež tvořily první vydání sbírky, je láska:
  • milenecká (např. Svatební košile),
  • manželská (Holoubek, Vrba, Lilie aj.),
  • mateřská (mj. Polednice, Poklad, Dceřina kletba) cit životodárný i zničující.
• Je-li překročen odvěký řád (např. opuštění dítěte v Pokladu, rouhavá modlitba ve Svatebních košilích, neuposlechnutí matčina příkazu ve Vodníkovi), je třeba nést těžké následky, jež je možné odvrátit jen upřímnou lítostí.
• Pokáním dojde odpuštění i loupežník a otcovrah v Záhořově loži, jež lze číst také jako polemiku s Máchovým Májem.
• Naopak ve Zlatém kolovratu zajdou vražedkyně stejnou smrtí, jakou přichystaly své nevlastní dceři a sestře. 
• Nicméně před osudem vyjeveným rouhačským věštěním ve Štědrém dni úniku není.
• Závěrečnou programovou básní Věštkyně pak Erben své univerzální sdělení vztáhl k osudu svého obrozujícího se národa.  
• Nadosobní platnost balad Erben zdůraznil vybroušeným jazykem a výrazovou úsporností.
• Vytvořil svět, který není černobílý, reflektuje tíhu řádu, který je někdy těžké rozpoznat, a iluzornost svobody člověka, který se vždy musí rozhodovat tak, aby nenarušil jemnou stabilitu světa.
  • Příznačné pro Erbena je, že hlavní roli hrají ženy.
  • Zabývá se zde otázkou lidských vztahů, v nichž ho především zajímá problém viny a trestu. 
  • Konflikty v lidském životě vznikají, podle Erbena, především narušením základních vztahů a zákonů mezi lidmi.
  • Za každou vinu přichází, často nepřiměřený, trest.
  • Člověk je v jeho pojetí bezmocný proti přírodním silám, jež ho obklopují.

Kytice obsahuje 13 básní z toho 11 balad (kromě 1. a 13. které se žánrově i obsahově předchozím číslům vymyká):

Kytice

Pověst o prvopočátku mateřidoušky, tak jak tuto jest uvedena, vypravuje se v bývalém kraji Klatovském v Čechách; i pošla bez pochyby z pouhého výkladu slova samého: mateří douška, t. matčina duše, jakož pak ta bylina i také v polském macierza-duszka neb macierzanka a v jihoslovanském vůbec materina dušica slově. V jazyku staroslovanském jmenuje se prostě dušica, čehoz i Rusové tak užívají.

Poklad

Je Velký pátek. Žena, spěchající s dítětem do kostela, objeví skálu, která se otvírá jednou za rok a je v ní ukryto veliké bohatství. Žena vejde dovnitř. Položí dítě na zem a plní šátek poklady. Doběhne s ním domů, vrátí se zpět, dítěte si ani nevšimne a dál sbírá zlato a drahé kamení. Opět se vrátí domů, ale když se chce potřetí dostat do skály, je vchod uzavřen. Žena si uvědomí, že tam nechala dítě, a propadne zoufalství. Navíc se doma všechen poklad proměnil v hlínu a kamení. Žena čeká rok a po roce se opět vypraví ke skále, kde najde dítě živé a zdravé. Pokladu už si ani nevšimne a utíká s dítětem domů.

Pověst i jinde v Evropě známá, jen v okolnostech rozličně se proměňujíc. V staré literatuře české nalézánie ji vetkanou. v legendu o sv. Klitnentu papeži. Trajan, císař Římský, dal totiž sv. Klimenta utopiti v moři, kázav jemu mořskou kotvu k hrdlu přivázati. Legenda vypravuje, že každého roku v den jeho skončení až do sedmého dne za tři míle moře se rozstupovalo, a poutníci tam po suchu vcházejíce, nalézali chrám mramorový zázračně spůsohený, a v něm tělo sv. Klimenta v krásné skříni. Tu také jedna žena se svým dítětem den sedmý rozstoupení mořského k hrobu přišla; a když jí zatím dětátko usnulo, počalo nenadále moře řváti, zase se zavírajíc. Tu ta žena u velikém strachu s jinými lidmi, i dítěte zapomenouc, na břeh utekla; ale tu pomyslíc na dítě, žalostně volala, a plačíc, dlouho hledala, zdalibv moře asi mrtvé dítě její na břeh vyvrhlo. A když se již do dítěte rozpáčila, vrátila se domů a to celé léto strávila v žalosti. Potom po roce, když se moře zase rozstoupilo, před jinými lidmi první k hrobu sv. Klimenta se utekla, a tu pohleděvši, spatřila, ano dítko její na témž místě, kdež byla je ostavila, spí. I zbudila je, a s velikou radostí je k sobě tube, tázala se, kde ten celý rok bylo? Dítě pak odpovědělo: „Nevím, byl-li jest rok, ale jednu noc přespalo jsem!“ Vypravuje se, že v týden pašijový v ten čas, když se v kostele pašije zpívají, otevřeny jsou poklady země; na čemž tato pověst osnována.

Svatební košile

Mladá žena se stále modlí za svého milence, který je v cizině už mnoho let a stále se nevrací. Žádá v modlitbách pannu Marii, aby raději zkrátila její život, než aby ji nechala žít samotnou bez jejího milého (zbytek její rodiny je již mrtev). Jednou za jasné noci jsou její modlitby vyslyšeny a její milý ji láká ven pod záminkou, že si ji konečně vezme za manželku. Ona se nechá přemluvit a jde s ním a na cestu si vezme růženec, křížek na krk a modlitební knihy. A když jdou, její milý si všimne, že s sebou nese modlitební knihy. Přemluví ji, aby je zahodila, protože je prý zpomalují. Ona mu vyhoví a rázem jsou o deset mil dále. Po několika dalších mílích si on všimne, že jeho milá má růženec za pasem. Vezme jí ho, zahodí, a rázem jsou o dvacet mil dále. Jdou a jdou, až si on opět všimne, že ona má na krku křížek. Křížek jí utrhne, zahodí, a rázem jsou skokem o třicet mil dále. Když dorazí na místo, všimne si žena, že dorazili k hřbitovu a její milý je vlastně živoucí mrtvola. Lekne se a lstí ho donutí přelézt hřbitovní zeď jako první a snaží se mu utéci. Když zjistí, že mu neuteče, snaží se schovat v márnici, kde leží umrlec. Její milý ji dostihne a třikrát se snaží přemluvit mrtvého, aby sundal ze dveří závoru. Třikrát se mrtvý probudí, ale ona jej pokaždé uspí modlitbou a když po třetím uspání zakokrhá kohout, ví, že jí už mrtvý neublíží. Jen košile, které si s sebou nesla, jsou ráno roztrhané a rozházené po všech hrobech na hřbitově.

Patří k nejstarším skladbám sbírky a pojednává o dívce, která se v opuštění a bolesti rouhá panně Marii (slovy milého z ciziny mi vrať — aneb život můj náhle zkrať). Za svůj hřích je hrdinka potrestána, ale mírněji, než je tomu ve „Svatebních košilích“ jiných národů, například v německé Bürgerově Lenoře.

Polednice

Matka stojí u kamen a vaří pro svého muže oběd. Jejich dítko zlobí a matka mu hrozí, že na ně zavolá polednici. Dítě nedbá jejího varování a zlobí dál (zahazuje hračky). Matka to už nevydrží a polednici skutečně zavolá. Ta přijde do chalupy a chce si zlobivé dítko vzít, jeho matka se však o ně bojí a přivine je pevně k sobě. Po chvíli, když polednice nechce odejít, matka upadne do mdlob. V tom okamžiku přichází otec z práce domů na oběd. Když vidí, co se stalo, matku s obtížemi vzkřísí, ale dítě matka vlastním objetím udusila.

K. J. Erben v básni zobrazuje Polednici jako divou ženu působící zhoubně na člověka. Matka je zde potrestána za prohřešek proti povinnosti mateřské lásky tentokrát citelněji než v Pokladu, protože v hněvu přivolává běsa k potrestání vlastního dítěte. Celý děj se odehrává v několika chvílích kolem poledne.

V básni se nacházejí výkřiky, citoslovce, neúplné věty, zvláště ve vyjádření matčiny zloby (cikáně, i bodejž tě sršeň sám). Polednice je zde vykreslena pomocí hlásky „í“, např. (plíží se jako stín – blíží se plíží, blíž – a již je vzápětí). Vyvrcholení napětí je v posledním slově – „zalknuté“.

Zlatý kolovrat

Balada je rozdělená do šesti částí. V první je král na lovu v lese. Zabloudí, zabuší na dveře chalupy, aby mu dali napít. Otevře mu nádherná dívka. Král ji požádá o ruku, dívka mu ale sdělí, že stran toho musí požádat její nevlastní matku, která je i s její nevlastní sestrou ve městě. V druhé části se král vrací, dveře chalupy mu otevře ohyzdná babizna. Král se jí představí a požádá ji o ruku její nevlastní dcery. Babizna mu nabídne svou vlastní dceru, král odmítne, a přikáže jí, aby druhý den na hrad přivedla svou nevlastní dceru. Matka i obě sestry tedy odejdou přes les na královský hrad, nevlastní dceru (Doru) ale po cestě zabijí, vyloupnou jí oči a usekají „hnáty“, které odnesou s sebou. Vlastní dcera se pak vydává za nevlastní (jsou si k nerozeznání podobné), král si ji vezme, po čase ale odjede do boje. Zatím uloží své ženě, aby „pilně předla“. „Stařeček nevídaný“ ale najde v lese tělo a vyšle „své pachole“ na hrad, aby vyměnilo useknuté nohy za zlatý kolovrat. Když pachole nohy přinese, pošle je stařeček znovu se „zlatou přeslicí“, kterou má vyměnit za ruce. I tu pachole přinese. Do třetice stařeček pošle pachole do hradu se „zlatým kuželem“, který má vyměnit za oči. Poté Doru zase „složí“ a oživí ji živou vodou. Král se vrací z války a ptá se své ženy, zda dodržela jeho přání a předla. Žena mu předvádí zlatý kolovrat, král ji žádá, aby na něm upředla zlatou nit. Žena jeho přání vyhoví, kolovrat ale svým vrčením prozradí, že žena zabila svou sestru a spolu se svou matkou podvedla krále. Král se zděsí a vydá se hledat do lesů Doru. V šesté části král Doru nalezne a vezme si ji za ženu, zatímco jak matku, tak sestru nechá velmi krutě potrestat: dá jim vyloupnout oči a usekat končetiny. Zlatý kolovrat zmizí.

Zlatý kolovrat je pátá balada básnické sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena. Jde o jednu z nejznámějších básní sbírky, byla pojata i do filmové verze. Balada začíná optimisticky a radostně, postupně je ale stále více ponurá a chmurná, končí ale opět víceméně šťastně. Z hlediska stylistického je pro ni charakteristické hojné užívání citoslovcí. Je psána jednoduchou formou aabbc. Balada využívá klasického pohádkového motivu živé vody, která způsobí, že useknuté části k tělu přirostou a tělo oživne.

Štědrý den

Mladá žena přede těsně před adventem len a přeje si ženicha. Ženich opravdu přijde a dívka si začne šít svatební košili. Druhá část popisuje staré vánoční zvyky, které se dodržovaly (chození k jezeru, házení potravin domácím zvířatům). Ve třetí části se objevují dvě dívky, Hana a Marie, které potká opačný osud. Obě se podle tradice dívají do jezera, aby se dozvěděly, co je čeká. Jednu čeká štěstí a druhou smrt. Zatím co se Hana ve čtvrté části vdá za švarného jinocha, Marie podle věštby z jezera zemře. V páté části se opakuje děj části první. Pouze je zde navíc oplakávání Marie.

Holoubek

U hřbitova oplakává mladá vdova svého zesnulého manžela. Když tu jede okolo mladý panic, který jí nabídne, aby se stala jeho ženou. První den žena proplakala, druhý den již bylo ticho a třetího dne pominul její žal. A tak se konala svatba (veselá a hlučná). Nový manžel k sobě tiskl svou manželku a povídal jí, že nebožtík již ničeho neslyší, nemůže se v hrobě otočit a ani z mrtvých vstát. A jak běžel čas, na místě hrobu prvního manžela vyrostl statný dub, na kterém sedával holoubek. Pokaždé, když sem žena přišla, vrkal pravdu o nebožtíkovi – že byl svou ženou otráven, a ta neunese vinu. Jednou to již nemůže vydržet a proto se sama utopí v blízkém potoce.

Záhořovo lože

Světem putuje poutník. Lidé ho zvou k sobě, protože na něm vidí jeho zármutek, ale on nechce. Putuje dál a dojde k obrovi Záhořovi. Ten ho chce zabít, ale když vyslechne poutníka, nechá ho žít pod podmínkou, že mu přinese zprávy z pekla, kam se poutník chystá kvůli tomu, že jeho otec upsal jeho duši Ďáblu kvůli penězům, když byl poutník ještě nenarozený. Po roce, kdy se poutník nevrací, si to začíná obr vyčítat. Ale v tom okamžiku se ozve poutníkův hlas se slíbenými zprávami. Poutník Záhořovi vypráví o tom, jak Ďábel nechtěl Satanovi dát úpis sepsaný s poutníkovým otcem, mučil ho kvůli tomu a až díky tomu, že ho Satan chtěl uvrhnout do Záhořova lože, což byl nejhorší trest přichystaný pro samotného Záhoře, Ďábel úpis poutníkovi vydal. Když to Záhoř slyšel, vyzpovídal se poutníkovi ze svých hříchů a prosil o odpuštění. Poutník zabodl obrův kyj do skály a řekl mu, že u tohoto kyje musí být a prosit o odpuštění tak dlouho, než se pro něj poutník vrátí. Jeho návrat nastane po devadesáti letech a přijde i se svým mladým pomocníkem. Přišli na místo, kde poutník zanechal Záhoře. Ale tam je jen jabloň a pařez. Když se mladík snažil utrhnout jablko z jabloně, pařez se proměnil v obra, který mu zakázal jablko utrhnout. Jakmile poté spatřil poutníka, ze kterého byl biskup, nabídl mu zlaté plody z jabloně.. vždyť on sám jej zasadil. Biskup sdělí Záhořovi, že mu bylo odpuštěno a můžou společně odejít z tohoto světa. Záhoř se promění v hromádku popela a starý poutník také umírá. Nakonec se nad mladíkem vznáší dvě bílé holubice, které se vydávají vzhůru.

Záhořovo lože je také zmíněno v české pohádkové divadelní hře Jana Drdy Hrátky s čertem. Zde je přichystáno pro loupežníka Sarku Farku, kterého však od něho osvobodí Martin Kabát svým orodováním u anděla.

Vodník

Vodník sedí na vrbě u jezera a šije si svatební oblečení. Mezitím se mladá slečna z nedaleké vísky rozhodne, že si v jezeře vypere prádlo. Její matka ale měla zlý sen a proto se o svou dceru bojí a nechce ji k jezeru pustit. Dcera nedbá matčina snu a jde opravdu prát. Jenže jakmile namočí první kus prádla, stáhne ji voda pod hladinu. A od té chvíle žije s vodníkem a porodí mu dokonce i dítko. Po nějaké době se jí zasteskne po matce a chce ji jít navštívit. Vodník je zásadně proti, ale po dlouhém přesvědčování a po mnoha podmínkách přece jen může jít. Když spatří matku, zapomene na všechna pravidla dokonce i na dítě a schová se před vodníkem u matky v chalupě. Když se od matky nevrací, dojde si vodník pro ni k její matce. Ta ji ovšem nechce vydat a vodníkovi neotevře. Vodník zkouší všemožné výmluvy, jen aby se mu manželka vrátila. A když na poslední výzvu obě ženy odpoví, aby dítě přinesl do chalupy, rozhodne se vodník dítě přinést. Dítě skutečně přinese, ale hodí ho na práh s oddělenou hlavičkou od zbytku malého tělíčka.

Vrba

U snídaně se manžel ptá své ženy, proč je přes den úplně zdravá, ale přes noc je jako tělo bez ducha? Odpovídá, že je to její prokletí, na které není lék a poradí mu, ať se raději dál neptá. On se ale přesto vydá za její sudičkou. Ta mu prozradí, že duše jeho ženy se v noci mění na duši stromu (vrby). Muž se nechce s vrbou dělit o svou ženu a rozhodne se strom pokácet. Ale jakmile strom porazí, umírá jeho žena jako podťatá. Muž se zděsí svého činu a chce jej napravit. Duše jeho ženy mu poradí, aby utrhl jeden prut z vrby a ten zasadil. Poté co vyroste, aby z jejího proutí dal zhotovit pro jejich dítě kolébku a až dítě povyroste, tak si z vrby bude moci dělat píšťalky, aby mohla být jeho matka stále s ním.

Lilie

Dívka si nepřála být pohřbena na hřbitově, kde bývá plno nářku, ale chtěla do lesa, aby jí ptáčci zpívali. Na jejím hrobě vyrostl květ bílé lilie a když ji někdo uviděl, hned ji chtěl.  Místní pán se vydal na hon, potkal bílou laň, už se ji chystal zabít, když si všiml lilie. Poručil sluhovi, aby ji vykopal a na jeho zahradě střežil. Třetí den sluha budí pána, že lilie chodí po sadě a podivně mluví. Ona se obává slunečních paprsků, pán ji tedy nabídne úkryt, když se za něj vdá.  Dobře se měla a syna mu dala, přišel ale královský posel, že pán musí do boje. Loučí se se svou ženou a jejím strážcem určuje svou matku. Ta si ale přála její smrt, takže nechala, aby se k ní dostalo slunce. Když se pán vrátil, jeho žena i syn byli mrtví. Hněvá se na matku a přeje jí to, co ona jemu udělala.

Lilie je 11. báseň ze sbírky Kytice od Karla Jaromíra Erbena. Publikována byla až roku 1861 ve druhém souborném vydání Kytice (První vydání 1853). Jelikož je poslední vytvořenou básní sbírky o lichém počtu útvarů, nemá k sobě druhou báseň popisující podobnou problematiku, jak je tomu u všech 12 ostatních, zrcadlově uspořádaných básní. Sbírka byla roku 1861 rovněž rozšířena o oddíl Písně.

Dceřina kletba

Dcera stařeny zabila své dítě a je smutná. Jako řešení zvolila oprátku a proklela zrádného milence. Po otázce „A co necháš svojí matce, jež tě milovala sladce a draze tě chovala?“ proklela mladá vražedkyně svoji matku za to, že ji vychovávala příliš volně.

Věštkyně

Jedná se o závěrečnou báseň sbírky, je považována za její myšlenkový vrchol. Ožívají v ní dávná proroctví, pojednává o budoucnosti českého národa, o věštkyni, která věští o Přemyslu Oráčovi, Libuši a jiných historických událostech českého národa.

Rým

Dle rozmístění veršů v rámci strofy

Obkročný rým

• V obkročném rýmu se rýmuje první verš se čtvrtým a druhý se třetím (schéma abba).

Nic, tato pěna, cudný rým,

jen, abych vytkl hlavní body,

tak mizí střemhlav na dně vody

houf sirén, jenž si ztropil šprým.

(Stéphane Mallarmé, přeložil Vítězslav Nezval)

Postupný rým

• Obdoba střídavého rýmu, schématem je abc abc.

V poklidu, zapředeném

v svit tmy, plující splavem,

vše sněží a vše splývá.

Proč na vás zapomenem

sny naše, v jitru plavém,

jež do oken se dívá?

(Josef Hora: Zapomenutí)

Přerývaný rým

• V přerývaném rýmu se shodují pouze sudé verše, liché se nerýmují, schématem je abcb (případně též abca).

Hajej, dadej, můj synáčku

s zelenými vlásky!

Nevdala se tvá matička

ve příbytek lásky.

(Karel Jaromír Erben: Vodník)

Sdružený rým

• Jako sdružený rým se označuje shoda slabik na konci dvou sousedních veršů, odpovídajícím schématem je aabbcc.

Velké, širé, rodné lány,

 jak jste krásny na vše strany,

 od souvratě ku souvrati

 jak vás dnes to slunko zlatí!

(Josef Václav Sládek: Velké, širé, rodné lány)

Střídavý rým

• Střídavý rým používá shodu slabik na konci prvního a třetího a druhého a čtvrtého verše, takže mu odpovídá schéma abab.

Co mělo přijít, stalo se jen zpola.

Létat mne ve snu ptáci učili –

padat už ne: hle, Ikarova škola.

Banální výhry. Krásné omyly.

(Jiří Žáček: Mezi řečí)

Tirádový rým

• Tirádový rým vytrvale opakuje stejnou shodu slabik, schématem je aaaa.

V hlubokosti uctivosti

s hroznou horlivostí

k veliké slavnosti

namáhám se dosti

ve své výřečnosti

(Karel Havlíček Borovský: 19. března 1845)

TEST