Blog

Ivan Olbracht – Nikola Šuhaj loupežník – je románová balada českého spisovatele.

Nikola Šuhaj loupežník, vydán roku 1933, je románová balada českého spisovatele Ivana Olbrachta. Příběh se odehrává v Podkarpatské Rusi zejména po první světové válce, ale i na jejím počátku a během ní.

Poměrně složitá románová struktura je vybudována na konfrontaci dvou základních rovin.

• První rovinu tvoří takřka reportážně objektivizující obraz života podkarpatských obyvatel v posledních letech 1. svět. v. a po ní, jejich obyčejů i existenčních starostí.
  • Sem spadá také problematika institucionálního začlenění země pod jednotnou československou správu – vypravěč nahlíží na práci četnictva velmi kriticky a vyzdvihuje Nikolu jako příklad spravedlivého boje proti státní československé moci.
    • Za tento román byl Olbracht v roce 1933 poctěn Státní cenou za literaturu.
      • Udělení Státní ceny nebylo obecně schvalováno, ale vyvolalo i bouřlivý odpor, a to zvláště mezi četníky na tehdejší Podkarpatské Rusi.
      • Některá periodika tvrdila, že „přiznání ceny v době, kdy 48 četníků bylo těmito individui (zbojníky) sprovozeno ze světa, vzbudilo v řadách četnictva hluboké politování a udělení ceny stalo se patrně omylem“.
• Druhá rovina je básnicky intenzivním zachycením Nikolovy individuální vzpoury.
  • Jeho příběh nabývá znaků nadčasovosti, sám protagonista se stává neohroženým mytickým či spíše mytizovaným hrdinou s, především, kladným vyzněním proti právě negativnímu vnímání československého četnictva na Podkarpatské Rusi.

Literární druh: epika, forma: próza, žánr: román / románová balada

Ivan Olbracht, vlastním jménem Kamil Albrecht Zeman – * 6. ledna 1882 Semily – †30. prosince 1952 Praha, byl český spisovatel – prozaik, publicista, novinář a překladatel německé prózy, národní umělec (1947).

• Jeho otcem byl advokát a spisovatel Antal Stašek (vlastním jménem Antonín Zeman), jenž se vyznačoval velkým sociálním cítěním, které přenášel i do svých knih. Matka pocházela z bohaté židovské rodiny (za svobodna se jmenovala Kamila Schönfeldová), ale krátce před svatbou se zřekla židovského náboženství a přestoupila ke katolické víře.
• Olbracht začínal jako autor „bosáckých” povídek O zlých samotářích (1913) a psychologických románů Žalář nejtemnější (1916) a Podivné přátelství herce Jesenia (1919).
• Anna proletářka (1928), po r. 1948 přeceňovaná oficiální literární kritikou, je výchovným románem s prvky agitace a představuje prózu socialisticko-idealistickou.
• Na pomezí beletrie a žurnalistiky vzniklo Zamřížované zrcadlo (1930).
• Ke spisovatelovým vrcholným dílům patří trojice povídek z prostředí židovské osady na Podkarpatské Rusi Golet v údolí (1937 – Zázrak s Julčou, Událost v mikve, O smutných očích Hany Karadžičové). Do prostředí Podkarpatské Rusi umístil i příběhy Země beze jména (1932), Nikola Šuhaj loupežník (1933), Hory a staletí (1935).
• Olbracht je rovněž autorem čtenářsky vyhledávaných literárních adaptací pro děti: Biblických příběhů (1939) a staroindických bajek O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (1947).
• Jako levicově smýšlející novinář přispíval do sociálnědemokratických listů, posléze do komunistického Rudého práva.

---

Bosák

• Ten, kdo chodí bos – v hanlivém slova smyslu jde o tuláka, člověka na okraji společnosti, který se pohybuje na hranici zákona
  • Dnes by se dali takoví lidé připodobnit ke společensky nepřizpůsobivým jedincům, bezdomovcům, lidem na okraji společnosti.
  • V ruském prostředí jde o tuláka. Termín bosák zpopularizoval Maxim Gorkij v díle Moje university – titul je míněn ironicky, protože se jím nemyslí univerzitní život, ale život tuláků – bosáků.

Fext

Fext (též fekst či fest, asi z německého fest, pevný, podle nezranitelnosti) je lidové označení pro člověka, jehož ostatky se po smrti nerozložily, jen seschly a setrvávaly v neporušené podobě.

• Lidová slovesnost často fextům připisovala nadpřirozené schopnosti, kterými měli disponovat již za svého života, zpravidla to byla nezranitelnost.
  • Pověsti o fextech pocházely obvykle z Rychnovska a okolí.
  • Na Vambersku se označení používá i v přeneseném smyslu pro osoby, kterým se rychle hojí rány, snadno překonávají nemoci, dožívají se vysokého věku, tedy jako synonymum pro běžnější označení nezmar.
• Zajímavé je, že pověsti o fextech znají v Evropě jen Češi (+ Slováci), Němci a Švédové – může to souviset se vznikem tohoto mýtu v dobách třicetileté války (kdy se Švédové v centrální Evropě pohybovali).

---

Děj 1

Celý příběh je vsazen do Podkarpatské Rusi.

• Ivan Olbracht zde vytvořil dvě roviny – legenda Nikola a jeho skutečný život – které se vzájemně prolínají.
• Kniha má zdůrazňuje (omlouvá) oprávněnost vymáhání zbojnické spravedlnosti a touhu po svobodě.

Děj knihy začíná za války, kdy mladý Nikola Šuhaj a jeho německý kamarád utekli z fronty a schovali se v chýši jedné ruské ženy.

• Ta jim namíchala lektvar, díky němuž se od nich budou odrážet všechny kulky a nebude je možno zastřelit (viz pověst Fekst).
• Na oplátku jí slíbili, že si vezmou její dvě hloupé a zablešené dcerky.
• Na druhý den však zjistili, že je to čarodějnice, a tak ji zabili a utekli.
• Poté se rozešli každý svou cestou a nikdy se už nespatřili.

Po válce se Nikola vrací domů do rodné Koločavy, kde také bydlí jeho milá Eržika, se kterou se pravidelně schází, a kterou velmi miluje.

• Jenže po válce je Koločava v totální bídě, a tak její obyvatelé začínají řádit.
  • Vyrabují místní notářství a židovské obchody, sesadí starostu a nastolí nový řád.
• To se ale nelíbí četníkům, tak na ně druhý den posílají ozbrojenou eskortu vojáků, kterou je chtějí přinutit k poslušnosti.
• V tuto chvíli se však Nikola stává obávaným loupežníkem a zároveň legendou.
  • Bohatým bere a chudým dává a nikdy nikoho – mimo sebeobranu nebo ze spravedlivé msty – nezabije.
  • Se svými kamarády a mladším bratrem Jurajem přepadává poštovní vozy, bohaté Židy, krade zboží a peníze, které pak dává lidem.
• Četníci se ho pořád pokouší lapit, ale nedaří se jim to, tak lapí Eržiku.
  • Přestože všechny, co s ním kdy promluvili, bijí a pronásledují, nikdo nejde proti němu.
  • Nakonec četníci spolu s Židy vypisují odměnu na jeho hlavu.
  • Nikolovi kamarádi se odměnou nechají zlákat – zčásti i proto, že Jura, Nikolův mladší bratr, zabil otce jednoho z nich.
  • Vylákají ho na louku, jeden z jeho kamarádů mu zatne zezadu sekyru do hlavy a Nikola umírá.
  • Nakonec však stejně žádnou odměnu nedostanou.
• Eržika se po jeho smrti znovu vdá a porodí jeho dceru Anču.
• Nikola je pohřben na Koločavském hřbitově, bez náhrobku a bez rakve, ale jeho legenda žije dál v Koločavských lesích.

Děj 2

• Nikola se jako vojenský zběh musí ukrývat v lesích a horách, ale po válce se vrací do rodné Koločavy a ožení se se svou milou Eržikou.
• Bída ho však vyžene zpět do hor, kde jako žije nebezpečným životem zbojníka, který se skupinou mladíků horkých (do níž patří i jeho bratr Jura) přepadává bohaté, aby mohl chudým dávat.
• Četníci se jej marně snaží dopadnout, nakonec je spolu se svým bratrem ubit zrádci Jasinkem a Adamem Chrepkou.

Postavy

• Spíše než psychologický popis hlavního hrdiny ze strany vypravěče vystupuje do popředí způsob, jakým je jeho obraz zprostředkován ze strany dalších hrdinů – příslušníků etnických či náboženských skupin (Rusínů, Židů), nebo představitelů zákonné moci (četníků, vojáků).
• Podrobně je charakterizována zvláště mentalita rusínského obyvatelstva (zaťatá mlčenlivost, víra v pověry, pudové jednání apod.), znázorněna jsou jejich gesta, mimika, oděv, rituály (autor zde zúročil množství jím získaného etnografického materiálu).

• Nikola – spravedlivý, věří svým blízkým a nečeká od nich zradu, je to nezranitelný hrdina, skutečná historická postava (poněkud přikrášlená), válečný zběh, statečný, bohatým bral a chudým dával
• Eržika – černooká, krásná, Nikolova milá, trpělivě na něj čeká, obětavá, oddaná, nevěrná (podvedla Nikolu s četníkem)
• Jura – Nikolův mladší bratr, bojácnější než Nikola, ze strachu zabíjí

Kompozice díla

• Vyprávění není vedeno z jednoho hlediska, perspektiva (nahlížení na děj – na to, co se děje) i výrazové prostředky se dynamicky proměňují.
  • Konkrétní události uvidíme jednou očima četníků, strážců zákona, podruhé očima chudých Rusínů, kteří se zbojníkem ochránců sympatizují a glorifikují ho do podoby téměř pohádkového hrdiny, mstitele bezpráví.
  • Jednotlivé kapitoly lze chápat jako samostatné povídky, které pohromadě dotváří jeden celek – dokládají příběh Nikoli Šuhaje
    • zdůvodňují jednání postav
    • vznik mýtu o neporazitelnosti – Oleksa Dovbuš x Nikola Šuhaj
      • lidová verze o Oleksu Dovbušovi – až vzejde Dovbušova puška z temnot k zemskému povrchu, vzejde světu nový Oleksa Dovbuš, který bohatým bral, chudým dával
      • oba hrdinové jsou nesmrtelní – Oleksu může zabít pouze stříbrná kulka; Nikola nezabije žádná kulka ale zemře sekyrou
      • oba hrdinové jsou zrazeni – Oleksa ženou; Nikola svými kamarády
    • popisují krásu přírody
• 2 dějová pásma – vlastní příběh Nikolův (skutečnost) a mýtus (nezranitelnost)
• Celý příběh je zprostředkován vypravěčem – jakýmsi dokumentaristou, který dává do souvislosti jednotlivé příběhy a pomocí nich zdůvodňuje jednání všech postav.
  • Sám vypravěč se staví do pozice glosátora, komentátora – vypravování přerušuje svými názory a poznámkami.

Román samotný je členěn do sedmi kapitol. Každá kapitola je uvedena nadpisem, nikoliv číslem. V některých rozborech díla se chybně uvádí pouze šest kapitol; sedmá kapitola není započítávána, ačkoliv je součástí celého příběhu o Nikolovi.

• 1. Koliba nad Holatýnem
• 2. Koločava
• 3. Nikola Šuhaj
• 4. Oleksa Dovbuš
• 5. Eržika
• 6. Přátelé
• 7. Závěr

Kompozice je chronologická – autor řadí za sebou jednotlivé kapitoly tak, aby tvořily časovou posloupnost vyprávění celkového příběhu, s jakýmsi malým rámcem:

• Olbracht uvádí svoji knihu vyprávěním pastevce a v závěru ho opět zmiňuje – vypráví příběh o nesmrtelnosti Nikoli Šuhaje,
  • také občas vstoupí se svými komentáři;
  • na konci podá jakési vysvětleni, jak tamní lidé chápou přírodu jako všemocnou, jeden člověk nemůže změnit zažité zvyky ostatních lidi;
  • v knize se střídají lyrické pasáže, kde je líčena krajina a atmosféra s dramatickými částmi, které jsou postaveny na dialozích – řeč postav zprostředkovává samotné některých události -je pestrá – užiti přímé, nepřímé a polopřímé řeči.

Jazyk

• Mnohovrstevnost románu potvrzuje značné stylové rozpětí a bohatost jazyka užívajícího množství místního výraziva, ale i vznešených básnických opisů.
• Velká pozornost je věnována detailnímu vykreslení prostoru díla, topografických reálií: de facto všechna místa děje jsou opatřena jmény.
• Rozvětvenost vyprávění sceluje vypravěč, stylizující se do úlohy kronikáře a glosátora, vstupujícího do vyprávění svými komentáři.
• Důležitou funkci zastávají v textu působivé popisy drsné přírodní scenerie nedotčené civilizací.

• vyprávěcí linie románu se spojuje s lyrickými prvky – viz obrazy divoké horské přírody
• dramatičnost vypravování – užity postupy reportážní, dialogičnost, prvky lidové slovesnosti.
• po stránce jazykové je dílo poměrně rozmanité, vyskytuji se zde:
  • různé hebrejské/jidiš výrazy („Šma jesruel!“, „Charzkopfi)
  • slova z různých slovanských jazyků (život = břicho, oboroh, polonina, sopilka)
• pro charakteristiky a dialogy je příznačná úspornost výrazu – jazyková, slovní zkratka
• jazyk
  • základ ve spisovné češtině – využití archaismů, jazyka bible, knižních výrazů
  • ale i nespisovné řeči, nářečních prvků a hebrejských slov a rčení.

Okolnosti vzniku díla

• Příběh vycházel ze skutečného případu banditismu z let 1920 – 1921.
• Román však zdaleka není není beletristickým zpracováním faktografických údajů, či jakousi „literaturou faktu”, vycházející ze soudních protokolů.
  • Autora mnohem víc zaujaly filozofické aspekty příběhu: otázka, kudy vedou hranice lidské svobody a důstojnosti, tázání se po motivech individuální vzpoury a osudové předurčenosti, téma vztahu jedince a společnosti a konečně hodnotový střet archaického společenství a moderních institucí.
• Spisovatel se zároveň pokusil zaznamenat zrod zbojnické legendy, její působení v myslích rusínských obyvatel.
• Oproti tradičnímu kladnému hodnocení díla se již však nezmiňuje razantní odmítnutí díla ze strany četnictva a státních bezpečnostních orgánů, které uměleckému zpracování především vytýkaly protičetnickou zaujatost a přílišné „vychvalování“ zločince vydávaného za romantického zbojníka.

Filmové adaptace

• 1947 – filmové zpracování tohoto románu pod názvem Nikola Šuhaj režie Miroslav Josef Krňanský
• 1977 – televizní film Nikola Šuhaj loupežník s Petrem Čepkem v hlavní roli, režie Evžen Sokolovský
• 1978 – muzikálová adaptace Balada pro banditu v hlavní roli s Miroslavem Donutilem

Divadelní adaptace

Kniha se od 70. let stala motivem pro několikanásobné divadelní ztvárnění.

• Balada pro banditu
  • Milan Uhde a Miloš Štědroň, divadlo Husa na provázku v Brně v 70. letech a znovu od roku 2005
  • Klicperovo divadlo v Hradci Králové
  • Divadlo A. Dvořáka v Příbrami, režie Milan Schejbal
• Koločava – Petr Ulrych, Městské divadlo Brno

TEST