Blog

Božena Němcová – Divá Bára – povídka české autorky, vydaná roku 1856. Jde o příběh vesnické dívky, které její okolí přezdívalo „Divá Bára“. Němcová v ní ukazuje, že dobrota srdce a ryzí povaha člověka nesouvisí ani s jeho vzhledem, ani se společenským postavením.

Božena Němcová – rodným jménem Barbora Novotná, později Barbora Panklová – *4. února 1820 Vídeň? – †21. ledna 1862 Praha – Nové Město; byla česká spisovatelka národního obrození.

• Zprvu byla zanesena ve vídeňské matrice jako nemanželské dítě Terezie Novotné (Theresia Nowotny), žijící v letech 1797–1863.
• Příjmení Panklová (nebo německy Pankl) získala Barbora po svatbě jejího oficiálního otce, kočího Johanna Pankla (1794–1850), s Terezií Novotnou.
  • Johann Pankl byl původem Rakušan z obce Gainfarn v Dolních Rakousích. Po svatbě legitimizoval Barboru jako manželské dítě.
• Občanské jméno Boženy Němcové bylo v křestním jméně stále Barbora Němcová, jméno Božena si zvolila jako literární pseudonym.

Někdy bývá řazena k pozdnímu romantismu nebo ranému realismu, většinou je však umisťována na rozhraní těchto dvou směrů, případně je označována za autorku, která se těmto zařazením vymyká. Lze též uvažovat o souvislostech se sentimentální estetikou biedermeieru. K jejím čtenáři nejoblíbenějším a nejčtenějším dílům patří prózy Babička (1855) a Divá Bára (1856) i její pohádky. Božena Němcová také napsala obrazy ze života.

Z prvních básnických pokusů Němcová brzy přešla na tvorbu prozaickou a národopisnou. Z pobytů na Chodsku vznikly realisticky ztvárněné Obrazy z okolí domažlického (1845). Výsledkem sběratelské činnosti Němcové se staly Národní báchorky a pověsti (1845 – 1846) a později vydala Slovenské pohádky a pověsti (1857-1858). Babička spadá do tvorby autorčiných povídek, které se dějově soustředí na hlavní postavu v podobě „dobrého člověka”, např. Baruška (1852), Divá Bára (1856), V zámku a podzámčí (1856), Dobrý člověk (1858), Pan učitel (1859).

Literární druh: epika; forma: próza; žánr: povídka.

---

Biedermeier je umělecký směr a životní styl první poloviny 19. století, typický pro měšťanskou kulturu německy mluvících zemí. Časově bývá tradičně ohraničován Vídeňským kongresem (1815) a revolucí roku 1848.

• Biedermeier je měšťanská obdoba empíru (odtud název měšťanský empír), šlechtického stylu odvozeného z klasicismu.
• V reakci na romantismus, který se zdál svým duchovním vzletem přinášet jen krvavé revoluce a války, zdůrazňoval biedermeier klid, umírněnost, měšťanské ctnosti a drobnou práci.
• Biedermeier se projevil i v umění (velmi se inspiroval právě módním romantismem), zejména v malířství (zobrazovány byly měšťanské pokoje, dvorky a zátiší; oblíbený byl rovněž portrét). 

Romantismus

• Romantismus je umělecký a filozofický směr a životní postoj euroamerické kultury konce 18. století a začátku 19. století.
  • Vznikl přibližně na přelomu 18. a 19. století a hlavní rozvoj zažíval od první třetiny do poloviny 19. století.
  • Základními kameny romantismu jsou cit, individualita (a individuální prožitek) a duše (zejména trýzněná duše).
  • Romantismus vznikl jako reakce na monopol rozumu ve filozofii osvícenství, strohost antikou inspirovaného klasicismu.
  • Výchozí podněty hledal v minulosti (hlavně ve středověku) a v exotických zemích.
• Proti osvícenskému rozumu staví romantismus často iracionální cit, proti touze znát a poznat touhu prožít a zakusit, proti známému a jasnému mystérium a tajemství, proti racionalitě fantazii.
  • Osvícenský optimismus pokroku vystřídalo zoufalství bezmoci a odhodlání k (rovněž marné) oběti.
  • Tyto charakteristiky jsou typické zvláště pro romantické umění (výtvarné umění, hudba), ale i životní postoje.
• Termín romantismus byl odvozen od slova román, tedy od označení literárního žánru, který v 18. století začal hojně obsahovat i psychologické (sentimentální román) či mystické (gotický román) prvky.

Realismus

Realismus převládl v literatuře 2. pol. 19. stol. (z lat. realis = věcný, skutečný; realita = skutečnost); vliv rozvoje přírodních a technických věd, filozofie (zvl. pozitivismu: skutečné je to, co lze dokázat smysly, tedy pozitivně; Auguste Comte); prosazení exaktního myšlení (vědecké postupy založeny na matematických výpočtech a metodách); snaha uplatnit tytéž vědecké postupy i v literatuře; literatura je chápána jako vědecká analýza společnosti.

• znaky r.:
  • pravdivý obraz skutečnosti (bez idealizace); přesné a všestranné studium života společnosti a nitra člověka
  • typizace (na jednotlivém je zobrazeno obecné); literární hrdina se proměňuje, vyvíjí; někdy je jeden ústřední hrdina nahrazen kolektivem
  • objektivní přístup ke skutečnosti (autor není účasten, stojí jakoby nad příběhem, svůj názor uplatňuje výběrem faktů, tématu, postav)
  • kritika nedostatků ve společnosti (odtud název kritický realismus)
  • román je analýzou skutečnosti; oslabuje se sevřený děj
  • nové výrazové prostředky: hovorová řeč, nářečí, archaismy apod.

---

Děj

Děj se odehrává v 19. století ve vesnici Vestec. Vestec není přesně specifikován – v ČR je několik vesnic a místních pojmenování tohoto názvu, např.: Vestec – okres Náchod, Vestec – okres Praha-západ, Vestec – okres Nymburk, … Vyhledávač Mapy.cz odkazuje na cca 15 míst s názvem Vestec. Všechna jsou situována do Středočeského, Pardubického a Královéhradeckého kraje.

Vzhledem k tomu, že se poblíž Ratibořic nachází vesnice Vestec (okres Náchod), že v povídce vystupuje panský správce (zřejmě asi z Ratibořického zámku), že Němcová v pobývala v okolí Ratibořic, lze se domnívat, že jde právě o onen povídkový Vestec.

• Povídka vypráví o chudém pastýři Jakubovi, jež se oženil s chudou děvečkou Bárou. Po roce se jim narodila dívenka, kterou pojmenovali po matce. Matka za několik let zemřela a Jakub zůstal se svou dcerkou sám. Lidé si mysleli, že při smrti Bářiny matky ji polednice vyměnila za jiné dítě, a tak začali Báře říkat „divá Bára.“ Byli přesvědčeni, Že se v dítěti skrývají zlé nadpřirozené síly.
• Čím byla Bára větší, tím více o tom byli přesvědčeni. Ničeho se nebála, nebyla pověrčivá, nevěřila na strašidla a jako jediná z dívek ve vesnice uměla plavat. Byla velmi silná a mrštná, dovedla zkrotit i nejzdatnější dobytče, kterého se báli i chlapci. Mnozí lidé ji proto neměli rádi a někteří ji považovali za čarodějnici.
• Jedinými opravdovými Bářinými přáteli byl syn kostelníka Jozífek a neteř faráře Elška. Jozífek tajně Báru miloval a Eška byla její nejlepší přítelkyní již odmalička.
• Když děti vyrostly, odešel Jozífek studovat do města a EIščina tetinka paní Pepinka poslala Ešku na tři roky k její bohaté tetičce do Prahy. Bára Zůstala sama doma s tatínkem a nadále mu pomáhala pást dobytek.
• Za tři roky se Elška vrátila domů a opět se s Bárou staly nejlepšími přítelkyněmi. Elška se Báře svěřila, Že se v Praze zamilovala do doktora Hynka, kterého si chce vzít. To však netušila, Že její tetinka Pepinka už ji ženicha vybrala. Měl to být bohatý a zbabělý panský správce. Elška byla velmi nešťastná a svěřila se Báře, že bude raději mrtvá, než by se měla provdat za správce. Bára chtěla své přítelkyni pomoci, a tak jednou, když odcházel správce z návštěvy z fary, kde Eška se svou tetinkou a panem farářem bydlela, přestrojila se Bára za strašidlo.
• Už jistou dobu se ve vsi vykládalo, Že v tamějším lese prý chodí bílá smrtka a straší tam a pan správce měl namířeno právě přes ten les. Šli ho doprovodit i pan kostelník a jeho pomocník Když procházeli lesem, zjevila se Bára před nimi a vyhrožovala správci smrti, jestliže nepřestane chodit na faru za Elškou. Správce upadl do mdlob a kostelník i se svým pomocníkem utekli zpět do vsi, kde s sebou vzali i ostatní sedláky a šli hledat strašidlo, co je vystrašilo. Začali jej pronásledovat, ale na mostku přes řeku se jim Ztratilo. Našli tam jen bílou plachtu a sukni, která patřila Ihned uspořádali shromáždění, aby vymysleli pro Báru trest. Nakonec rozhodli, že bude muset Bára strávit noc v kostnici na hřbitově.
• Lidé Báru litovali, někteří i prosili za její Odpuštění. Ona Však byla stále beze strachu. Dobrovolně Šla do kostnice spát. V noci za ní přiběhl její otec i s jejím psem Lišajem rozhodnut, že tu s Bárou zůstane do rána.
• Ráno Šel kolem hřbitova tamější myslivec, do kterého byla Bára tajné zamilovaná. Když uviděl Jakuba. šel se ho zeptat, co se děje. Jakub mu všechno vysvětlil a myslivec neváhal a vyrazil dveře do kostnice. Když překvapená Bára spatřila myslivce i on se ji svěřil se svojí láskou k ní a požádal ji o ruku. Jakub jim na místě dal své požehnání a do týdne byla veselka.
• Pan správce se již na faře víckrát neukázal, a když se pak paní Pepinka dozvěděla, že bohatá tetička z prahy dává veškeré své jmění EIšce pod podmínkou, že si vezme doktora, svolila ke sňatku. Před svatbou se všichni lidé s vesnice s Bárou usmířili a popřáli ji hodně štěstí do nového manželství. Poté se Bára i se svým otcem odstěhovali do myslivny na kopci nad vesnicí, kde všichni společné spokojené žili.

Kompozice

Povídka je rozdělena do tří číslovaných kapitol. Děj je vyprávěn chronologicky.

• 1. kapitola
  • Chudý Jakub neměl dlouho ženu, ale nevadilo mu to, hospodařil spokojeně sám. Jednou mu kdosi řekl, že když nebude mít děti, nepřijde do nebe, a tak se v pozdním věku oženil s Bárou. Narodila se jim dcera Bára. Matka Bára už v šestinedělí pracovala, což podle pověry neměla dělat. Ženy z vesnice tvrdily, že malou Barunku vyměnila Polednice za jiné dítě, ale porodní bába odpřisáhnula, že dítěti nic není. Matka Bára ale od té doby churavěla a brzy zemřela. Jakub se o malou Báru staral sám a vychoval z ní statečnou dívku. Byla úplně jiná než ostatní – byla fyzicky velmi silná, nebála se bouřky ani povídaček. Ani vzhledově nezapadala mezi ostatní dívky, byla ramenatá, statná a měla zvláštní „buličí“ oči. Brzy si na narážky ostatních zvykla a nic si z toho nedělala. Nejmilejší Bářinou přítelkyní byla Eliška – Elška, neteř panny Pepinky, která měla Báru velmi ráda, a tak přátelství s prostší dívkou, než byla Elška, nebránila. Protože byla Elška neteř pana faráře, děvčata si často hrála na místní faře a s nimi tu pobíhal i Bářin pes Lišaj. Dalším Bářiným přítelem byl slabý a neduživý Jozífek, o kterého se Bára starala a často ho bránila. Jeho rodiče ji však neměli rádi.

• 2. kapitola
  • Později odjel Jozífek do školy, rodiče z něj chtěli mít pátera, a Elška byla poslána k tetě do Prahy. Bára zůstala sama a vzpomínala na své přátele, hlavně na Elišku. Eliščina teta Pepinka četla Báře dopisy, které přicházely z Prahy, a tak jí čas do návratu přítelkyně rychleji utekl. Teta se díky novému lékaři uzdravila a Eliška se po třech letech vrátila do Vesce. Byl dospělejší a mnohem krásnější, což Báru zarazilo, ale brzy poznala, že se Eliščina povaha nezměnila a je pořád tak milá a hodná. Děvčata šla házet věnečky – Bářin se zachytil ne větvičce, zatímco Eliščin odplul, a to znamenalo, že se vdá do daleka. Eliška přiznala, že se v Praze zamilovala do tetina lékaře Hynka a že si tajně dopisují. Jenže mezitím už panna Pepinka našla Elišce jiného ženicha, pana správce.

• 3. kapitola
  • Bára se rozhodla, že Elišce pomůže, a převlékla se za strašidlo, aby správce vylekala. Jako duch mu řekla, že jestli ještě jednou přijde na námluvy, bude s ním konec. Lidé strašidlo viděli, začali ho honit a brzy našli odhozenou plachtu a Bářinu sukni. Utekla jim tak, že přeplavala potok. Bára musela za trest přespat v márnici. Lidé očekávali, že se konečně začne bát. Její otec a pes Lišaj si ustlali venku, aby Bára nebyla tak sama. Bára se nebojí, ale přece jen je jí úzko. Brzy ráno šel kolem hřbitova myslivec a Báru z márnice vysvobodil, ačkoli o to nestála. Vyznal jí lásku a požádal ji o ruku. Ona i Jakub se za myslivcem odstěhovali do hájovny. Eliščina pražská teta poslala panně Pepince dopis, že odkáže všechen svůj majetek, když se vdá za lékaře. Panna Pepinka nakonec svolila. Josífek sice nechtěl být páterem, ale když se jeho milovaná Bára vdala, podvolil se.

Myšlenka díla

• Němcová zde představuje Báru jako estetický ideál průbojné ženy – „ženy nového typu“, která narušuje konvenční představy o pasivní úloze ženy v živote.
  • Úsilí o lepší postavení ženy ve společnosti (obraz autorčiny vlastní povahy).
  • I ženy mohou vykonávat práci jako muži a mají právo na vzdëláni.
  • Rovněž v díle zachycuje kritiku pověrčivosti, až strach ze strašidla (smrti) dohání lidi k pokání a víře.

Námět

• Zachycení života na venkově.
  • Kritika tehdejší morálky, pro kterou je důležitější majetek a výše společenského postaveni.
  • Kritika odsouzeni jedince, který se odmítá ztotožnit s ostatními.

Postavy

• Bářina matka – Bára, osamělá žena, která si za muže vzala pastýře Jakuba a spolu měli dcerku Báru
• Pastýř Jakub – Bářin milovaný Otec, silný muž, ne moc hezký, často zamračený, ale měl velmi dobré srdce, miloval Báru a nedal na ní dopustit.
• Bára – statná dívka, dcera Jakubova a jeho Ženy Báry, nehezká, ale hodná, milá, poctivá, pro druhé by se rozkrájela, měla husté havrani vlasy, orlí nos, „nehezkou“ postavu, veliké modré oči, svalnaté tělo, nepodobala se vůbec dívkám svého věku, byla velmi samostatná, Bára miluje přírodu a vše živé, nebojácná.
• Elška – drobná dívka s plavými vlasy do pasu, milující přírodu, z části naivní, vnímavá, měla moc ráda Báru takovou, jaká doopravdy byla, bylo ji jedno, co si o tom ostatní myslí, byla její nejlepší kamarádkou.
• Panna Pepinka – sestra pana faráře, teta Elšky, malá, starší, baculatá hospodyňka, nemela moc ráda Béru, ale protože ji měla ráda Elška, tak ji začala mít ráda i ona – později si Báru oblíbila pro její dobrosrdečnost.
• Pan farář – starý pán, moudrý, zkušený ve všech směrech, Většinou dost tichý, bratr panny Pepinky.
• Pes Lišaj – věrný pes, Bářin nejlepší kamarád a společník v krutých chvílích, nikdy se k ni neotočil zády, oddaný přítel člověka.
• Jozífek – rusovlasý, malý chlapec, Bára byla jeho „statnou“ oporou, měl ji rád proto, že byla silná a dokázala ho ubránit před škodolibými chlapci z vesnice, byl dobrosrdečný, kamarádský, syn Kostelníkovic (ti mu nedovolovali se stýkat s Bárou, protože je prý podle nich ošklivá a hloupá, byli plni předsudků), Jozífek byl úplně odlišný než oni.
• Myslivec – zamilovaný do Báry, její ženich

Jazyk

• V díle převažuje spisovný jazyk.
• Objevuje se zde i zastaralý slovosled, zastaralé a typické vesnické výrazy (kravka, Kostelníkovic) a časté jsou i zdrobněliny.
• Výjimkou nejsou ani dlouhá souvětí.
• Celá povídka je psaná v er-formou.

• hypokoristikon – Elška, Bára
• zdrobnělina – mostek, věneček
• přechodník – držíc, odhodivši, řkouc, majíc, obrátíc, nepozdvihnouc, položivši
• přísloví – člověk míní, pánbůh mění
• nedořečenost – líbí se mi tu, ale…

• personifikace – pěkně to kvítí, vrbě sluší; uchvátila vlna, podala druhé, ta třetí, nesly ho dále a dále
• synekdocha – Elška ale nespustila oko; veliké její oko zpytavě pohlíželo
• epizeuxis – nespustila oko ze svého věnečku; věneček, třesoucí se rukou dolů spouštěný
• epiteton – temnomodré veliké její oko; bělounké rámě

Filmová adaptace

• Divá Bára – československý romantický film režiséra Vladimíra Čecha z roku 1949; v hlavní roli Vlasta Fialová.
  • Oproti stejnojmenné literární předloze jsou ve filmu některé věci změněny, např..
    • úvodní scéna s porodem povídce vůbec neodpovídá – v povídce taková scéna není,
    • závěrečná scéna, kdy myslivec vynáší Báru v náručí z hořící kostnice také neodpovídá – v povídce vysvobozuje myslivec Báru ze zamčené kostnice, ta ale nehoří.

TEST