Božena Němcová – Babička – s podtitulem Obrazy venkovského života je nejznámější dílo Boženy Němcové, poprvé vydané roku 1855.
Vymyká se jednoduchým žánrovým, směrovým a tematickým interpretacím. Žánrově bývá označováno za idylu, novelu, povídkový obraz, soubor črt, nebo za román.
Někteří literární historikové ji přiřazují k romantismu, jiní k biedermeieru [bídrmajeru] nebo realismu.
Kniha má podobu idealizovaného vzpomínání na dětství v Ratibořickém údolí, popisuje lidové zvyky, vesnický způsob života a obyčejné i výjimečné události, přičemž jednotlivé epizody spojuje postava babičky, laskavé, moudré a zbožné ženy, které si váží všichni lidé v jejím okolí. V textu se nachází velké množství nářečních výrazů, úsloví a zastaralých slov, zároveň však dílo obsahuje mnoho prvků mluveného jazyka, což je oživuje a dělá poměrně srozumitelným i pro moderního čtenáře.
Božena Němcová – rodným jménem Barbora Novotná, později Barbora Panklová – *4. února 1820 Vídeň? – †21. ledna 1862 Praha – Nové Město; byla česká spisovatelka národního obrození.
- Zprvu byla zanesena ve vídeňské matrice jako nemanželské dítě Terezie Novotné (Theresia Nowotny), žijící v letech 1797–1863.
- Příjmení Panklová (nebo německy Pankl) získala Barbora po svatbě jejího oficiálního otce, kočího Johanna Pankla (1794–1850), s Terezií Novotnou.
- Johann Pankl byl původem Rakušan z obce Gainfarn v Dolních Rakousích. Po svatbě legitimizoval Barboru jako manželské dítě.
- Občanské jméno Boženy Němcové bylo v křestním jméně stále Barbora Němcová, jméno Božena si zvolila jako literární pseudonym.
Někdy bývá řazena k pozdnímu romantismu nebo ranému realismu, většinou je však umisťována na rozhraní těchto dvou směrů, případně je označována za autorku, která se těmto zařazením vymyká. Lze též uvažovat o souvislostech se sentimentální estetikou biedermeieru. K jejím čtenáři nejoblíbenějším a nejčtenějším dílům patří prózy Babička (1855) a Divá Bára (1856) i její pohádky. Božena Němcová také napsala obrazy ze života.
Z prvních básnických pokusů Němcová brzy přešla na tvorbu prozaickou a národopisnou. Z pobytů na Chodsku vznikly realisticky ztvárněné Obrazy z okolí domažlického (1845). Výsledkem sběratelské činnosti Němcové se staly Národní báchorky a pověsti (1845 – 1846) a později vydala Slovenské pohádky a pověsti (1857-1858). Babička spadá do tvorby autorčiných povídek, které se dějově soustředí na hlavní postavu v podobě „dobrého člověka”, např. Baruška (1852), Divá Bára (1856), V zámku a podzámčí (1856), Dobrý člověk (1858), Pan učitel (1859).
Literární druh: epika; forma: próza; žánr: idyla, novela, povídkový obraz, soubor črt, nebo román.
Biedermeier je umělecký směr a životní styl první poloviny 19. století, typický pro měšťanskou kulturu německy mluvících zemí. Časově bývá tradičně ohraničován Vídeňským kongresem (1815) a revolucí roku 1848.
- Biedermeier je měšťanská obdoba empíru (odtud název měšťanský empír), šlechtického stylu odvozeného z klasicismu.
- V reakci na romantismus, který se zdál svým duchovním vzletem přinášet jen krvavé revoluce a války, zdůrazňoval biedermeier klid, umírněnost, měšťanské ctnosti a drobnou práci.
- Biedermeier se projevil i v umění (velmi se inspiroval právě módním romantismem), zejména v malířství (zobrazovány byly měšťanské pokoje, dvorky a zátiší; oblíbený byl rovněž portrét).
Romantismus
- Romantismus je umělecký a filozofický směr a životní postoj euroamerické kultury konce 18. století a začátku 19. století.
- Vznikl přibližně na přelomu 18. a 19. století a hlavní rozvoj zažíval od první třetiny do poloviny 19. století.
- Základními kameny romantismu jsou cit, individualita (a individuální prožitek) a duše (zejména trýzněná duše).
- Romantismus vznikl jako reakce na monopol rozumu ve filozofii osvícenství, strohost antikou inspirovaného klasicismu.
- Výchozí podněty hledal v minulosti (hlavně ve středověku) a v exotických zemích.
- Proti osvícenskému rozumu staví romantismus často iracionální cit, proti touze znát a poznat touhu prožít a zakusit, proti známému a jasnému mystérium a tajemství, proti racionalitě fantazii.
- Osvícenský optimismus pokroku vystřídalo zoufalství bezmoci a odhodlání k (rovněž marné) oběti.
- Tyto charakteristiky jsou typické zvláště pro romantické umění (výtvarné umění, hudba), ale i životní postoje.
- Termín romantismus byl odvozen od slova román, tedy od označení literárního žánru, který v 18. století začal hojně obsahovat i psychologické (sentimentální román) či mystické (gotický román) prvky.
Realismus
Realismus převládl v literatuře 2. pol. 19. stol. (z lat. realis = věcný, skutečný; realita = skutečnost); vliv rozvoje přírodních a technických věd, filozofie (zvl. pozitivismu: skutečné je to, co lze dokázat smysly, tedy pozitivně; Auguste Comte); prosazení exaktního myšlení (vědecké postupy založeny na matematických výpočtech a metodách); snaha uplatnit tytéž vědecké postupy i v literatuře; literatura je chápána jako vědecká analýza společnosti.
- znaky r.:
- pravdivý obraz skutečnosti (bez idealizace); přesné a všestranné studium života společnosti a nitra člověka
- typizace (na jednotlivém je zobrazeno obecné); literární hrdina se proměňuje, vyvíjí; někdy je jeden ústřední hrdina nahrazen kolektivem
- objektivní přístup ke skutečnosti (autor není účasten, stojí jakoby nad příběhem, svůj názor uplatňuje výběrem faktů, tématu, postav)
- kritika nedostatků ve společnosti (odtud název kritický realismus)
- román je analýzou skutečnosti; oslabuje se sevřený děj
- nové výrazové prostředky: hovorová řeč, nářečí, archaismy ap.
Celková charakteristika
- Autorčino nejvýznamnější prozaické dílo, jedno ze základních děl české literatury.
- Nedějová próza; idylicky zobrazuje národní život společnosti na venkově v 1. pol. 19. stol., představený kladným typem staré moudré ženy v roli dobré babičky.
- Ta měla coby vzor ideálně dokonalého člověka dle autorčina záměru reprezentovat vlastnosti prostého lidu v jeho způsobu života i v jeho názorech.
Literární východiska
- Dílem, z nějž autorka při psaní Babičky ideově nejsilněji čerpala, byla Erbenova Kytice (1837 – 1853).
- Také se inspirovala dílem olomouckého univerzitního profesora a lékaře Františka Jana Mošnera Pěstounka (1851)
- a uvažuje se též o ovlivnění Adalbertem Stifterem.
- Sama Němcová viděla hlavní zdroj ve svých vzpomínkách na mládí v Ratibořicích.
- Využila ovšem také své pozdější bohaté etnografické zkušenosti a do Babičky umístila popisy zvyků z různých míst včetně Domažlicka a Slovenska.
- Dílčím předobrazem – předlohou – ústřední postavy byla babička Němcové, Marie Magdalena Novotná-Čudová.
- Němcová psala dílo v době, kdy na ni doléhala nemoc, bída, a navíc se těžce vyrovnávala se smrtí svého nejstaršího syna Hynka.
- Dalším podnětem byly výzvy přátel, aby vypsala lidový život se všemi zvyky, pověrami a způsoby venkovských lidi.
Postavy
- Vlastním tématem knihy nejsou babiččiny životní osudy, ale její postoj, jednání a názory.
- V přímém čase zachyceno jedno její životní období – stáří a dožití na Starém bělidle.
- Vlivem často užité retrospekce je promítán celý její bohatými minulý život.
- Babička vzornou je ztělesněním výchovou harmonie, vnoučat, žije úctou v souladu k druhým s lidmi, lidem, s přírodou k práci i a Bohem, k rodné zemi.
- Vedle hlavní postavy babičky vystupují v povídce rázovité postavy venkovanů a postavy panského a šlechtického stavu: babiččina dcera Terezka s manželem Janem Proškem a dětmi Barunkou, Janem, Vilímkem a Adélkou, rodina mlynáře, rodina myslivce rýznburského, rodina chudého flašinetáře Kudrny, panský hlídač Mojžíš, bláznivá Viktorka, pan Beyer, hospodského dcera Kristla, úřednické paničky, kněžna Zaháňská s komtesou Hortensií, jejich služebnictvo a další.
- Zobrazením různých společenských vrstev jsou postavy vzájemné kontrastní rozdílným prostředím, životem i jednáním.
- Tak stojí v protikladu např. idylický život Proškovy rodiny k životu panské společnosti na zámku.
Děj a kompozice
- Hlavní linii vyprávění rámuje:
- autorčin prolog, v němž vzpomíná na milou babičku s odstupem času,
- a epilog, popisující babiččina poslední léta, života a smrt.
- Děj povídky je umístěn do ratibořického údolí.
- První část dějové linie začíná příjezdem babičky na Staré bělidlo k rodině Proškových na pozvání její dcery Terezky, dále popisuje její vztah k vnoučatům, její pracovní náplň všedního dne a seznámení se s dalšími obyvateli Ratibořic.
- Druhou část povídky tvoří sledování Proškovy rodiny ze širšího pohledu, v rámci běžného venkovského života během čtyř ročních období, v souvislosti s přírodním děním, lidovými zvyky, slavnostmi a svátky (prožívání Vánoc, Velikonoc, dožínkové slavnosti, svatba, draní peří atd.).
- Jednotlivé příběhy a epizody dotvářejí celkový realistický obraz společnosti ve vesnickém prostředí.
- Romantické tendence vyprávění lze sledovat v tragickém epizodním příběhu bláznivé Viktorky.
- Kniha je členěna do 18 kapitol; každá kapitola je označena římskou číslicí.
Jazyk a styl
- Nejdůležitějším rysem Babičky je nedějový (důležitý není děj – celkový příběh, ale popis života na vesnici), na realistickém popisu založený, způsob výstavby textu.
- Autorčin vzpomínkový charakter vyprávění nese zčásti rysy autobiografičnosti (představuje postavu Barunky), převážně však zachází se vzpomínkami velmi volně, často vzdáleně skutečnému stavu dění.
- Jazyk povídky je střídmý, bez užití metafor.
- S bohatým užitím archaických, nářečních výrazů, lidových obratů a rčení se ve vypravování přibližuje mluvené řeči.
Vliv díla
- První knižní zpracování vyšlo roku 1855. Do dnešní doby se Babička dočkala na 350 vydáni a přeložena byla do více než 30 jazyků.
- Ilustrovala ji řada významných výtvarných umělců, jako např. A. Kašpar nebo Zdeněk Burian.
- Stala se i podkladem k libretu opery K. Kovařovice Na Starém bělidle a předlohou k trojímu filmovému zpracování.
- Nejznámější filmovou adaptací je Babička v režii A. Moskalyka z roku 1971, v níž babičku ztvárnila J. Kurandová a Barunku L. Šafránková.
- Kniha začala být již v 19. století překládána.
- V roce 1895 napsal Vincenc Vávra, že žádný jiný český autor kromě Jana Amose Komenského a Jaroslava Vrchlického nepronikl do cizích kultur tak jako Božena Němcová díky Babičce.
- Postupně se objevilo více než sto zahraničních vydání v desítkách různých jazyků.
- Muzeum Boženy Němcové v České Skalici eviduje překlady do třiceti jedna jazyků: Babička vyšla (abecedně) v angličtině, arabštině, běloruštině, bengálštině, bulharštině, čínštině, dánštině, esperantu, estonštině, finštině, francouzštině, chorvatštině, italštině, japonštině, katalánštině, litevštině, lotyštině, lužické srbštině, maďarštině, makedonštině, němčině, nizozemštině, polštině, portugalštině, rumunštině, ruštině, slovenštině, slovinštině, španělštině, ukrajinštině a uzbečtině.
Literární historie zjistila mnohé odchylky mezi uměleckým vyprávěním Němcové a historickou skutečností, např. poměr mezi babičkou a její dcerou Terezkou byl ve skutečnosti napjatější, babička se pro neshody s dcerou přestěhovala po pěti letech do Vídně a tam také zemřela, Panklovi (v knize Proškovi) nebydleli v líčené chaloupce u řeky, ale v těsné blízkosti zámku.
Babička je jedna z nejlepších a nejvýznačnějších knih české literatury devatenáctého století a zůstane ji na vždy (…) Dnes je majetkem všeho národa, knihou milou starým, mladým, čtenáři prostému i vzdělanému (…) Je v pravém slova smyslu knihou utěšenou, jež milá sama sebou, utěšuje, povznáší, dojímá, protože je jádrem čistě lidská. (Alois Jirásek)
Vydání knihy
- Božena Němcová dokončila Babičku v létě roku 1854.
- Po prvotních problémech s hledáním nakladatele ji nakonec přijal k publikaci Jaroslav Pospíšil.
- V létě roku 1855 pak byla kniha poprvé vydána, a to v podobě čtyř šedesátistránkových sešitů o rozměrech 152×98 mm.
- První sešit vyšel 15. 5. 1855, druhý sešit 7. 6. 1855, třetí sešit 20. 6. 1855 a čtvrtý sešit 16. 8. 1855.
- Do čtyř sešitů bylo rozděleno také druhé vydání, jež se uskutečnilo v roce 1862, tedy v roce autorčiny smrti.
- Němcová se dožila pouze prvního sešitu druhé publikace.
- Sešity menších rozměrů (145×115 mm) vydával Antonín Augusta jakožto první díl sebraných spisů.
- Toto druhé vydání obsahuje značné množství tiskových chyb a také mnohdy nevhodných zásahů autorky, pod nimiž se podepsala pokročilá nemoc a nesoustředění.
- K textu byla připojena pohádka „O krásné pastorkyni“ a „Obrazy ze života slovenského“.
Adaptace (podle wikipedie)
- Babička (film, 1921) – černobílý němý film z roku 1921, režie Thea Červenková, v roli babičky Ludmila Lvová-Innemannová, v roli Barunky její dcera Liduška Innemannová
- Babička (film, 1940) – černobílý film z roku 1940, režie František Čáp, v roli babičky Terezie Brzková, v roli Barunky Nataša Tanská
- Babička (film, 1971) – dvoudílný barevný televizní film z roku 1971, režie Antonín Moskalyk, v roli babičky Jarmila Kurandová, v roli Barunky Libuše Šafránková
- Babička – opera Antonína Vojtěcha Horáka na libreto Adolfa Weniga, uvedená v Národním divadle 11× v roce 1900
- Na Starém bělidle – opera Karla Kovařovice (starším pravopisem Na starém bělidle s podtitulem zpěvohra o čtyřech obrazech dle Babičky Boženy Němcové)
- Babička – divadelní hra uvedená v Národním divadle v letech 2007–2010, v roli babičky Vlasta Chramostová, v roli Barunky alternovaly Magdaléna Borová a Eva Josefíková; zdramatizovali Jan Antonín Pitínský a Lenka Kolihová Havlíková na motivy scénáře Růženy Pohorské
- Babička – divadelní hra uvedená v Divadle Na Fidlovačce v letech 2013–2017, v roli babičky Eliška Balzerová, v roli Barunky alternovaly Anika Menclová a Rebeka Chudobová