Blog

Albert Camus – Cizinec – francouzský román, jedno ze stěžejních děl ovlivněných existencialismem.

Cizinec (francouzsky L’Étranger [letranže]) – 1942 je román, vyprávěný v 1. osobě a odehrávající se v Alžírsku ve třicátých letech 20. století, připomíná rozsahem i tvarem novelu. Je rozdělen na 2 části.

Albert Camus [albér kami] – *7. listopadu 1913, Dréan (dříve Mondovi), Alžírsko – †4. ledna 1960, Villeblevin, Francie, byl francouzský filozof, spisovatel a publicista. Bývá uváděn jako jeden z čelných představitelů existencialismu, přestože taková označení systematicky odmítal. Stejně tak si nepřál, aby byl pokládán za filozofa, avšak pozdější filozofické myšlení výrazně ovlivnil. Pocházel z francouzsko-španělského manželství. Narodil se v Mondovi (v Alžírsku, které bylo tehdy francouzskou kolonií), kde po otcově smrti na Marně vyrůstal v chudinské čtvrti.

Zážitky z dětství později ovlivnily i jeho politické názory a vytvořily z něho zarytého antikolonialistu a odpůrce rasismu. V Alžíru Camus vystudoval filosofii a klasické literatury. Jeho pozdější filosofii ovlivnila díla řeckých filosofů, Friedricha Nietzscheho, Arthura Schopenhauera, Fjodora Dostojevského nebo Franze Kafky.

Po vypuknutí druhé světové války se dobrovolně přihlásil do armády, avšak nebyl přijat kvůli tuberkulóze. Jeho novinářská činnost vedla roku 1940 k jeho vyhoštění z Alžíru, Camus odjel do Paříže, kde se zapojil do protifašistického hnutí (hnutí odporu). V průběhu druhé světové války se věnoval především divadlu. Během ní publikoval v ilegálním časopise Combat.

Kolem roku 1950 začal být velmi aktivní v otázkách francouzské koloniální politiky v Alžírsku, kdy se stal jejím nesmiřitelným kritikem. Roku 1957 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu za „dílo vrhající nové světlo na problémy, kterým dnes musí čelit naše lidské svědomí“. Zemřel při autonehodě ve městě Villeblevin.

Literární druh: epika, forma: próza, žánr: román

---

Existencialismus

• Existencialismus (z lat. ex-sistere, vystupovat, vycházet, vznikat; chybně existencionalismus), v Německu často filosofie existence je široký proud filosofického myšlení a literární tvorby, který vznikl po první světové válce v Německu a rozšířil se především díky svým francouzským představitelům (Jean-Paul Sartre, Albert Camus) ve čtyřicátých letech 20. století a po druhé světové válce.
• Jeho velmi rozmanité nositele spojuje zvláštní pozornost, věnovaná individuální a jedinečné lidské zkušenosti.
  • Východiskem jejich myšlení a jednání je jednotlivá existence či pobyt (německy Dasein), který se vždy děje v určitém prostředí a chtě nechtě se musí jedinec rozhodovat a jednat, a to ještě dřív, než se může zařadit do nějakého směru či tradice a opřít o svoji příslušnost či podstatu.
  • Jedinec jedná jako svobodný, ale za svá rozhodnutí také nese plnou odpovědnost.
    • Proto trpí úzkostí, ztrátou smyslu, nepoctivostí nebo pocitem absurdity, které musí překonat odhodlaným přijetím své situace.
• Charakteristickými pojmy jsou pro existencialisty nepochybně svoboda a její protějšek odpovědnost, důraz na opravdovost (autentičnost, odhodlanost), mezní situace, úzkost, historičnost, vinu a smrt.

---

• 1. část – dějová část
  • Je zde zachycen krátký úsek ze života úředníka Meursaulta, počínající pohřbem jeho matky, pohřbu se ale účastní bez jakýchkoli citů – pro okolí je lhostejný ke smrti matky – měl matku rád, ale necítí lítost, smířil se s tím, že smrt musí někdy přijít; bere život tak, jak jde, nenechává se vyvést ze svého klidu.
  • Brzy po pohřbu Meursault navazuje povrchní známost s bývalou kolegyní Marií a seznamuje se s pochybným sousedem Raymondem Sintèsem, který jej zasvětí do svého sporu s místní partou Arabů.
    • Jistá lhostejnost až indolence (nevšímavost, netečnost) charakterizuje i jeho další běžný život,
    • Nevadí mu, že je Raymond podezřelý z pasáctví a pomůže mu pomstít se arabské přítelkyni, která ho podvedla.
  • Na pozvání Raymondova přítele odjíždí s Marií a Raymondem na chatu k moři – nedělní výlet na pláž, kde se náhle vynoří Raymondovi nepřátelé (zastánci arabské přítelkyně) a očividně touží vyvolat konflikt.
    • Meursaulta se spolu s Raymondem a jeho přítelem dostanou do potyčky s bratrem sousedovy (Raymondovy) expřítelkyně a jeho arabským přítelem.
      • Bratr jeho bývalé milenky ho zraní nožem a jsou tak nuceni všichni ustoupit.
    • Meursault se jde poté projít po pláži a narazí na slunícího se Araba.
    • Když ho Arab zpozoruje, vytáhne pro jistotu nůž, ale Meursault ho bez přemýšlení zastřelí.
      • přesněji – Meursault, oslněn a omámen sluncem, podléhá panice a pěti ranami z revolveru jednoho z Arabů zastřelí.
        • přesně je uchvácen po první ráně, jak do mrtvého Araba další čtyři kulky lehce vnikají.
• 2. část – úvahová část
  • Líčí vše kolem soudního procesu (výslechy, věznění, proces, odsouzení k trestu smrti) a vymaňuje hrdinův příběh – a vlastně hrdinu jako takového – z úzce individualistického rámce a konfrontuje jej s obecně platnými společenskými konvencemi.
  • Tato část zároveň představuje prostřednictvím sebereflexe filozofických zhodnocení hrdinovy životní situace.
    • Meursault se ani nehájí, jediná jeho obhajoba zní, že byl oslepen sluncem a vystřelil vlastně omylem.
      • Nemůže ani dokázat, že by se před vraždou cítil skutečně ohrožen.
        • Existenciální motivy Meursaultova jednání:
          • Čeká na popravu, rekapituluje si svůj život a přemýšlí o jeho smyslu.
          • Nechápe absurdní svět, ve kterém člověka hodnotí jen z vnějšku a ne podle vnitřních pohnutek.
          • Všichni jej označují jako bezcitného, protože neplakal na matčině pohřbu, potom hned šel s dívkou do kina a ještě navíc zabil člověka.
          • Není schopen orientovat se v hodnotovém řádu společnosti, je cizincem v lidském kolektivu i ve svém vlastním životě, který je mu v podstatě lhostejný.
          • Nevěří v Boha, ale pouze v jedinou životní jistotu – smrt.
          • Ze svého jednání obviňuje společnost, neboť vinu na současných poměrech mají všichni lidé, jimž nezáleží na lásce, přátelství, mravnosti ani životě.
    • V předposlední kapitole státní zástupce během svého projevu přesvědčí porotu o Mersaultově vině, a ten je tudíž odsouzen k smrti.
    • Román končí Meursaultovými úvahami v cele, kde čeká na vykonání rozsudku.
  • Velice důležitým jevem v tomto románu je slunce a také teplo, jelikož právě ve chvílích, kdy svítí slunce se Meursault dostává do nepříjemných situací.
    • Můžeme si toho povšimnout během pohřbu Meursaultovy matky, ve chvíli, kdy jsou na pláži a on zabije jednoho z Arabů, či na konci během Meursaultova procesu

Literární charakteristika díla

Kompozice díla je podřízena záměru literárně ztvárnit existencialistické pojetí člověka, chápaného jako osamělé individuum, které nevěří v Boha a ve víru ve spasení – podle autorova pojetí Meursaulta se taková jeho existence jeví jako nesmyslná.

• Hrdina se vyčleňuje z obecného hodnotového řádu, který považuje za pokrytecký, bloudí a ztrácí schopnost orientace.
• Je cizincem v lidském kolektivu, jehož konvencím se nechce přizpůsobit, ale je cizincem i ve svém bezobsažném životě, který je mu víceméně lhostejný.
• Nedokáže hodnotit svět rozumově, jen se mu pudově přizpůsobuje a pasívně ho registruje.
  • Bloudění kolem základních životních hodnot symbolizují v různých rovinách i vedlejší postavy (starý soused Salamano, usilovně hledající nenáviděného ztraceného psa; žena automat, řídící svůj týdenní režim podle rozhlasového programu apod.).
• Hybatelem děje je nahodilost pojatá jako osudová zákonitost ochromující lidskou vůli a zbavující člověka zodpovědnosti za vlastní činy (z této perspektivy se i sama vražda jeví jako nesmyslná hříčka náhody).
• Hrdina je beznadějně ovládán řetězcem náhod a odsouzen společností ve jménu jejích pseudohodnot, zůstává se svou existencí osamocen až do svého konce – je popraven.

Filmová adaptace

V roce 1967 natočil stejnojmenné italsko-francouzské drama italský režisér Luchino Visconti s Marcello Mastroiannim v hlavní roli.

Překlady

Do češtiny zatím román Cizinec přeložili čtyři překladatelé. Nejčastěji používaný je z r. 1966 od Miloslava Žiliny.

• 1947 – Svatopluk Kadlec, nakladatelství Václav Petr
• 1966 – Miloslav Žilina, 1969 in: Romány a povídky, 1988 Odeon, 2005, 2015 Garamond
• 2020 – Petr Himmel, Garamond
• 2021 – Rudolf Červenka, Leda

TEST