Blog

Gustav Flaubert – Paní Bovaryová (francouzsky Madame Bovary) je realistický román představitele francouzského realismu.

Román, byl nejprve vydaný v časopise Revue de Paris roku 1856 a knižně roku 1857, z prostředí normandské provinční buržoazie analyzuje rozpad romantické iluze pod tlakem odlidštěných vztahů měšťácké společnosti. Jedná se o první autorův román.

Jedná se o psychologický román francouzského realismu. Jde o hluboce psychologicky prokreslený příběh o ztrátě iluzí romanticky založené ženy, která nedokáže ve svém manželství najít uspokojení a životní smysl. Hrdinčina tragédie je přímo podmíněna dobou a prostředím, v němž žije (znak naturalismu, viz níže).

Autor vystupuje v roli objektivního vypravěče, který vnitřní svět postav nevysvětluje, ale popisuje na základě jejich vnějšího projevu.

Literární druh: epika, forma: próza, žánr: román

---

Gustave Flaubert [ɡystav flo’bɛ:r] (*12. prosince 1821 Rouen – †8. května 1880 Canteleu) byl francouzský spisovatel. Je považován za jednoho z největších a nejvlivnějších prozaiků 19. století a vrcholného představitele literárního realismu. Proslavil se především svým prvním románem Paní Bovaryová (1857) a perfekcionistickým stylem.

podle wikipedie:

• Od roku 1851 pracoval na románu Paní Bovaryová (Madame Bovary), který se po svém uveřejnění v roce 1856 stal předmětem soudního stíhání, ale nakonec autorovi přinesl trvalou slávu. Na základě vytržených úryvků „lascivních líčení“ milostných dobrodružství hlavní hrdinky byl stíhán pro urážku veřejné mravnosti a manželské instituce. Při soudním líčení v roce 1857 byl zproštěn všech obvinění. Literární úspěch znamenal pro Flauberta i společenský vzestup. Častěji přijížděl do Paříže, kde se setkával s mnohými literáty, např. bratry Goncourtovými, Gautierem, Baudelairem nebo George Sandovou. Stal se pravidelným hostem literárních večeří v pařížských salónech. Velkou literární událostí roku 1862 se stalo vydání Flaubertova románu Salambo. V roce 1864 byl Flaubert představen císaři Napoleonovi III. a roku 1866 jmenován rytířem Řádu čestné legie. Katolická církev však dekretem ze dne 20. června 1864 zařadila Flaubertovy romány Paní Bovaryová a Salambo na Index zakázaných knih.
• Přesto, že se stýkal s naturalisty, sám byl původem romantik, ovšem takový, který přišel o iluze, obrátil se k realismu možného a zároveň toužil po objektivním vědeckém pohledu v tvorbě. Byl schopen filozofické a psychologické analýzy – vynikal v ní. Obdiv a přátelství choval k Ivanu Sergejeviči Turgeněvovi a k synovci svého předčasně zemřelého přítele Guy de Maupassantovi, kterého svými radami i pomocí prakticky uváděl do literatury.
• V roce 1869 vyšel román Citová výchova, který propadl u čtenářů i kritiky. V následujících letech zemřelo mnoho jeho přátel a roku 1872 i jeho matka. V roce 1874 dokončil a vydal třetí verzi Pokušení svatého Antonína (La Tentation de saint Antoine), hned po neúspěchu jeho hry Kandidát v březnu 1874. Jeho literární tvorba pokračovala knihou povídek, která vyšla v roce 1877 pod názvem Tři příběhy (Trois contes).
• Flaubert neuměl hospodařit se svým majetkem a proto ho svěřil do správy manželovi své neteře, který ho riskantními investicemi připravil časem téměř o všechny peníze. V roce 1879 byl nucen přijmout státní penzi, kterou mu vymohli přátelé. Zchudlý a osamělý Flaubert zemřel na záchvat mrtvice v Croissetu roku 1880, uprostřed práce na románu Bouvard a Pécuchet. Je pochován na hřbitově ve svém rodném městě Rouen.

---

Realismus – obecná charakteristika

• převládl v literatuře 2. pol. 19. stol. (z lat. realis = věcný, skutečný; realita = skutečnost); vliv rozvoje přírodních a technických věd, filozofie (zvl. pozitivismu: skutečné je to, co lze dokázat smysly, tedy pozitivně; Auguste Comte); prosazení exaktního myšlení (vědecké postupy založeny na matematických výpočtech a metodách); snaha uplatnit tytéž vědecké postupy i v literatuře; literatura je chápána jako vědecká analýza společnosti
  • znaky:
    • pravdivý obraz skutečnosti (bez idealizace); přesné a všestranné studium života společnosti a nitra člověka
    • typizace (na jednotlivém je zobrazeno obecné); literární hrdina se proměňuje, vyvíjí; někdy je jeden ústřední hrdina nahrazen kolektivem
    • objektivní přístup ke skutečnosti (autor není účasten, stojí jakoby nad příběhem, svůj názor uplatňuje výběrem faktů, tématu, postav)
    • kritika nedostatků ve společnosti (odtud název kritický realismus)
    • román je analýzou skutečnosti; oslabuje se sevřený děj
    • nové výrazové prostředky: hovorová řeč, nářečí, archaismy ap.
• realismus:
  • ve výtvarném umění
    • fr. malíři G. Coubert, H. Daumier, rus. malíř I. Repin, češ. malíři Karel Purkyně, Antonín Chitussi aj.
  • v hudbě
    • fr. skladatel G. Bizet, italští skladatelé G. Verdi, G. Puccini

Naturalismus

• krajní směr realismu; aplikuje teorii dědičnosti nebo determinaci prostředím na literaturu ð člověk je omezen svou biologickou podstatou, zobrazen jako výsledek vlivu prostředí a dědičnosti; lat. natura = příroda  

Francouzský realizmus

• Pojem „realismus“ se ve Francii začal používat pro označení nových tendencí v umění ve 30. letech 19. století; ve 40. letech pak již byl v uměleckých kritikách zcela běžně užívaným termínem.
  • Nejvýznamnější osobou stojící u přechodu od literárního romantismu k realistickým metodám a ideálům je Henri Marie Beyle, známější pod pseudonymem Stendhal.
    • Jako příklad realistického prvku bývá uváděna pasáž v bitvě u Waterloo v románu Kartouza parmská (1839).
    • Pohled na důležitou dějinnou událost je decentralizovaný, účastníci bitvy ji nevidí jako soudržný celek, nýbrž jako sled matoucích a nepochopitelných drobnějších událostí.
• Nástup realismu ve francouzském prostředí je spojen především s rozsáhlým dílem Honoré de Balzaca.
  • Ten začal psát svůj soubor textů nazvaný Lidská komedie (1828 – 1849) v reakci na dobové vědecké spory o vývoji druhů a vztahů organismů a prostředí.
  • V rámci své „filosofické antropologie“ se pokusil dokázat vliv podmínek na život jedince. V předmluvě ke svému cyklu (1842) jej definoval jako „inventář lidských neřestí a ctností“.
    • Jednotlivá díla rozřadil Balzac na studie mravů, studie analytické a studie filosofické.
      • Studie mravů se následně podle prostředí dělí na výjevy ze života soukromého, například slavný Otec Goriot (1834), dále pak výjevy ze života venkovského, kam spadá kupříkladu Evženie Grandetová (1833), výjevy ze života pařížského, výjevy ze života politického, výjevy ze života vojenského, mezi něž patří například Šuani (1829), a výjevy ze života vesnického.

---

Děj

• Úvodem románu o 3 částech s podtitulem Mravy francouzského venkova (Moeurs de Province – česky doslova morálka z provincie) je jakoby ústy spolužáka načrtnuto dětství a mládí lékaře Karla Bovaryho.
• Hl. příběh, vyprávěný již vševědoucím, odosobněným vypravěčem, se otevírá Bovaryho seznámením s Emou, která se stane jeho druhou ženou.
• Krásná a povrchní Ema, jejíž představivost je rozjitřena romantickou četbou, spatřuje ve sňatku počátek „vzrušujícího dobrodružství”, jímž je dle jejích představ život.
  • Záhy však začíná vleklý a bolestný proces hrdinčiny deziluze.
    • Obklopuje ji banalita a citová prázdnota maloměsta, zalidněného figurkami měšťáků: činorodým a vypočítavým lékárníkem Homaisem, omezeným farářem Bournisienem, lichvářem Lheureuxem, Eminým tajným ctitelem Leonem a konečně prvním milencem Rudolfem, který ji zrádně opouští v okamžiku, kdy je odhodlána s ním uprchnout.
  • Prohlubující se Emina deziluze vrcholí její morální a fyzickou zkázou.
    • Navazuje na povrchní poměr s Leonem a slepá rozmařilost s níž ho vydržuje ji vrhá do spárů lichváře Lheureuxe.
• Dům Bovaryů propadá exekuci a všemi opuštěná Ema se otráví.
• Román je ukončen smrtí zlomeného Bovaryho a sarkasticky završen úspěchem měšťáka Homaise, jenž za své poklonkování dostává vytoužený záslužný kříž.

Charakteristika hlavní postavy

• Hlavní postavou je Ema Bovaryová.
  • Autor sleduje citový život jeho vývoj a prostředím, a proměnu.
  • Nejdříve prožívá rozčarování v manželství, nudu a očekávání něčeho nového, což se brzy projeví v jejích milostných záletech.
  • Její morální úpadek později doprovází milencova zrada a finanční krize.
  • Ema problémy neunese a spáchá sebevraždu.
    • Na základě této postavy vznikl literární pojem „bovarismus“, který je výrazem útěku světa snů, představ a iluzí.
  • Citové pouto kolem Emy vytváří tři postavy:
    • slabošský manžel Karel Bovary,
    • bohatý statkář a cynický milenec Rudolf
    • a advokátní koncipient Leon, který je milencem romantického ducha stejně jako Ema.

Kompozice díla

Kompozičně je děj rámcován:

• Eminou absencí na začátku,
  • kdy je popisován Karlův život předtím, než se s ní seznámí,
• a Eminou absencí na konci,
  • kdy se po Emině smrti odhalují její nevěry.
    • Tak autor docílil cyklického spojení úvodu se závěrem – Emma není uvedena na začátku ani na konci díla.

Dílo je autorem členěno do tří částí, každá část je členěna na kapitoly, označené římskými číslicemi.

• část první – 9 kapitol
• část druhá – 15 kapitol
• část třetí – 11 kapitol

Literární charakteristika díla

• K zachycení osudů Emy Bovaryové není použito prostředků psychologické introspekce či filozofické reflexe, prostředí i postavy nejsou vypravěčem „hodnoceny”, ale nazírány čistě opticky (zvnějšku) s úzkostlivým smyslem pro detail.
  • Skutečnost je podrobena konfrontaci dvou základních prostředí – světa snů a světa reálného.
    • Ema, neuspokojená prostředím, jež ji obklopuje, dokáže žít jen svými iluzemi (přepych, který zahlédne na plese místní šlechty, Rudolfova mystifikace lásky apod.) a neuvědomuje si jejich banalitu (všednost, nudnou obyčejnost, bezvýznamnou jednoduchost).
• Typickým Eminým nepřímým protihráčem je lékárník Homais, jemuž vyhovují stávající poměry a s úspěchem na nich buduje své přízemní ambice.
  • Obecné rysy doby odhaluje nesociálně příznačné jednání postav (prolínání osudného rozhovoru Emy a Rudolfa s projevem městského rady navozuje všeobecnou faleš skrývající se za krasořečněním; Homaisův triumf v závěru díla jako symbol vítězícího měšťáctví apod.).
• Oba světy – reálný i iluzívní – se vzájemnou konfrontací současně ironizují.
  • Hodný výsměchu je skutečný svět mezilidských vztahů (v měšťácké společnosti nefungujících), ale stejně tak svět nereálných snů.

• P. B., k níž Flaubert čerpal inspiraci ze skutečné události, vznikala 1851 – 56.
  • Román vznikl pravděpodobně na základě tragického příběhu muže, jménem Eugen Delamare, který působil jako lékař v Ryonu a byl dříve žákem Flaubertova otce, taktéž lékaře. Stejně jako postava Karla byl dvakrát ženat a po smrti manželky se oženil s mladou a nemajetnou Alice-Delphine Couturierovou, která měla mnoho milostných avantýr a nadělala spoustu dluhů. Ve 27 letech spáchala sebevraždu otrávením a psychicky zlomený Delamare zemřel o rok později.
    • Autorův výrok: „Paní Bovaryová, to jsem já” se stal okřídleným citátem, Flaubert často ale prohlašoval opak. Tvrdil, že jeho děj je vymyšlený a že do něj nevložil nic ze svých citů ani ze svého života

Po publikaci v Revue de Paris (1856) byl autor zažalován „ohrožení veřejné mravnosti” (viz též proces s Baudelairovými Květy zla téhož roku). Zásluho obhájce M. A. J. Sénarda (jemuž je dílo věnováno) došlo ke zrušení žaloby a v zápětí (1857) vyšla P. B. knižně (ve zkrácené upravené podobě).

• V rozsáhlé Flaubertově tvorbě, v níž hlavní položku tvoří romantizující romány Salambo (1862), Pokušení svatého Antonína (1874, La Tentation de saint Antoine), nedokončený román Bouvard a Pécuchet (1881, Bouvard et Pécuchet) aj., je obdobné téma jako v P.B., ztráta iluzí, zpracováno i v Citové výchově (1869).
  • P. B., která byla prvním autorovým liter. úspěchem, stojí jakoby na křižovatce 3 významných uměl. proudů 19. stol.
    • Vycházejíc z pozic realistických se vyrovnává s dědictvím romantismu a odhaluje profanaci jeho ideálů měšťáckou společností. Od balzakovského a stendhalovského realismu se však odlišuje důrazem na nezaujatou registraci vnější skutečnosti, čímž do jisté míry předjímá zolovský naturalismus.

Překlady

Nejčastěji používanými překlady po 2. sv. v. jsou překlady Miloslava Jirdy (první použitý překlad r. 1952) a Evy Musilové (r. 1973). Další opakovaně vydávaný překlad je od Dany Melanové (zatím v letech 2012 a 2016).

• 1892 (Časopis českého studentstva, překl. Jan Třebický),
• 1913 (nakl. Hejda-Tuček, přeložili Bořivoj M. Weigert, Karel Dyrynk),
• 1913 (1916, nakl. F. Topič, přeložili František Flos, Antonín Sellner),
• 1920 (nakl. Kraft a Kolada, překl. Karel Vít; s předmluvou Adolfa Gendryho),
• 1921 (Vydavatelství „Dobrých autorů“, překl. Karel Vít; s předmluvou Adolfa Gendryho),
• 1921 (?, pod názvem Madame Bovary, plzeňské vydání),
• 1924 (1947, nakl. Alois Hynek, překl. Jaroslava Vobrubová-Koutecká),
• 1930 (?, Růžena Thonová),
• 1930 (?, Živan Vodseďálek),
• 1947 (nakl. Rudolf Kmoch, překl. Jaroslava Vobrubová-Koutecká; studii o autorovi a jeho díle napsal Pavel Eisner),
• 1952 (1961, 1966, 1969, 1973, nakl. Práce, překl. Miloslav Jirda; předml. naps. Josef Pospíšil; vysvětl. opatř. Karel Štrauch; il. Josef Liesler; viz dále níže),
• 1957 (nakl. Mladá fronta, překl. Miloslav Jirda; doslov František Götz; kresby Josef Liesler),
• 1961 (nakl. SNKLU¹, překl. Miloslav Jirda; doslov Růžena Grebeníčková; ilustroval Josef Liesler),
• 1966 (nakl. Odeon², překl. Molislav Jirda),
• 1969 (nakl. Mladá fronta, překl. Miloslav Jirda; doslov Otakar Novák; il. Ota Janeček),
• 1973 (nakl. Odeon, překl. Eva Musilová; Jiří Pechar: Básník románové prózy, doslov),
• 1995 (nakl. Ikar, překl. Eva Musilová, doslov Jiří Pechar),
• 2002 (2009, nakl. Levné knihy, překl. Miloslav Jirda),
• 2004 (nakl. Alpres, překl. Eva Musilová),
• 2008 (nakl. Academia, překl. Eva Musilová),
• 2012 (nakl. Odeon, překl. Dana Melanová),
• 2015 (nakl. Omega, překl. Eva Musilová),
• 2016 (nakl. Garamond, překl. Dana Melanová)

TEST

---

1. SNKLU – V roce 1953 vzniklo v důsledku reorganizace nakladatelství a distribuce neperiodického tisku v Československu Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU) a jeho úkolem bylo vydávání publikací z oborů, uvedených v názvu nakladatelství. Roku 1961 se ze SNKLHU vydělilo hudební oddělení, ze kterého se stalo samostatné Státní hudební vydavatelství (SHV), později přejmenované na Supraphon, a SNKLHU se přejmenovalo na Státní nakladatelství krásné literatury a umění (SNKLU). Od roku 1966 neslo poetičtější název Odeon, který odkazoval na prvorepublikové nakladatelství. Převzato bylo i logo Karla Teigeho. ↩︎
2. Stejně jako poznámka č. 1 a viz níže.
   Odeon bylo od r. 1966 československé a posléze od r. 1993 české nakladatelství. Dnes je název užíván jako obchodní značka vydavatelského koncernu Euromedia Group. Po roce 1989 podnik neobstál v nových podmínkách a roku 1994 vstoupil do likvidace. Po několika pokusech o oživení byla značka roku 1999 koupena vydavatelským koncernem Euromedia Group, které pod hlavičkou Odeonu vydává několik beletristických edic. ↩︎