Blog

François de Montcorbier řečený Villon – Závěť – nejvýznamnější dílo francouzské středověké poezie; původní název básnické skladby je Le Lais

François Villon – *asi 1. dubna 1429/14. dubna 1431 Paříž – †asi 1463 či později, neznámo kde; byl francouzský básník. Jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo François des Loges (jméno Villon převzal od pařížského kaplana, jeho strýce, Guillauma de Villon, nejspíš z vděčnosti).

Literární druh: lyrika; forma: poezie; žánr: báseň, balada

---

Villon je jméno vesnice, v níž působil jeho strýc. Malá závěť (někdy též Odkaz) je drobná sbírka ironických až satirických básní, které věnoval svým přátelům, než uprchnul z Paříže před vyšetřováním vloupání do univerzitní koleje. Velký testament (Závěť) vznikl až po návratu do Paříže r. 1462, kdy byl Villon znovu vyšetřován a znovu odsouzen k smrti oběšením. Trest mu byl zmírněn na vyhnanství.

Villonova biografie podle wikipedie

Vyrůstal v chudé vesnici, později se jej ale ujal bohatý kněz Guillaume de Villon, který jej poslal na studia na pařížskou Sorbonnu. V roce 1449 se stal bakalářem a roku 1452 mistrem. Místo vzdělání nakonec zvolil bohémský způsob života.

Byl zapojen do různých rebelujících spolků, především do protistátního studentského spolku Ulita. Za svou činnost byl několikrát odsouzen (jednalo se o různé souboje, šarvátky v opilosti, atp.) – 1460, 1461, 1462. Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu. Dopustil se také loupení, výtržnictví, násilných činů a dokonce v roce 1455 i vraždy kněze, za kterou byl odsouzen k trestu smrti, během čekání na výkon napsal podstatnou část Testamentů. Nakonec byl amnestován, nicméně byl vyhoštěn z Paříže na dobu deseti let a od té doby o něm není nic známo.

Verše psal pod pseudonymem Vaillant. Francouzskou poezii vyvedl ze starých forem a témat. Známé jsou např. jeho balady, pozůstávající ze čtyř slok, kde první tři jsou po 7 až 12 verších a poslední sestává zpravidla z pěti veršů. Tato forma se po něm nazývá villonská balada.

O první kompletní překlad jeho veršů do češtiny se postaral Otokar Fischer (na začátku 20. století). Jeho verše jsou drsné, působí starobyle. Další kompletní překlad vytvořila Jarmila Loukotková (2. polovina 20. století), která Villonovy verše modernizuje. Oproti Fischerovi měla k dispozici více historických faktů a některé nově objevené básně.

Na motivy Villonova života napsali Jan Werich a Jiří Voskovec v roce 1935 hru Balada z hadrů. Hra byla ve své době velice úspěšná, V+W využili Villonovy verše v překladu Otokara Fischera.

Bývá také (Villon) označován za prvního prokletého básníka a prvního moderního básníka.

Literárně historický kontext

• Renesance
  • Počátky renesance jsou obvykle kladeny do severní Itálie na přelomu 13. století a 14. století – někdy se uvádí 2. pol. 14. stol. nebo rok 1350. Kolébkou renesance jsou pak městské státy v Itálii – především město Florencie – někdy se uvádí „jednoznačně“ především město Florencie. Prim mezi nově vznikajícími městskými státy hrála taková města, která se účastnila námořního obchodu a obchodování vůbec (řemeslná výroba). Současně dochází i k rozvoji bankovnictví. Tento stav má své kořeny už ve 12. stol.!!!
    • Benátky, Janov, Pisa – námořní obchod
    • Florencie, Siena – bankovnictví – půjčování peněz
    • Florencie, Lucca – rozvoj řemeslné výroby
  • Předpokladem pro rozvoj měst bylo především:
    • vymanění měst z nadvlády šlechty a církve
    • města se začala utvářet samosprávné celky – jakési komuny = téměř samostatné městské státy
      • vznikají samosprávná města
    • ve městech sídlila velká část šlechty a zbytek šlechty, žijící na venkově, se stěhoval do měst
    • města vlastnila velký podíl na pozemcích kolem nich
    • šlechtické rody přestaly soutěžit s bohatými městskými rody, i mezi sebou, a propojily se s nimi pomocí sňatkové politiky = tzv. sňatky z rozumu
    • tak vzniká nový vládnoucí měšťansko-šlechtický patriciát

Hospodářský rozkvět měst vedl k uvolňování finančních prostředků do oblasti kultury, stavitelství, … Vzniká nový typ bohatého šlechtice a měšťana – tzv. mecenáš. Mecenáši tak prezentují své bohatství navenek a předhánějí se v zaměstnávání známých umělců, architektů, astronomů apod. Tak se stane, že umělec už není anonymní jako ve středověku, ale má své konkrétné jméno, které je zárukou kvality a prestiže.

• Humanismus
  • V souvislosti s renesancí se hovoří o humanismu – renesančním humanismu. Humanismus je bytostnou součástí renesance. Jestliže byla samotná epocha renesance nastartována ekonomickým blahobytem italských měst, pak humanismus byl nastartován touhou po vědění a osvobozením od pevně stanovených církevních dogmat. Do popředí se dostává zájem o jazyky a jejich studium – zvláště řečtiny, vědy, filozofii, umění a poezii klasické antiky – zvláště po r. 1453, kdy byl dobyt Turky Cařihrad a řečtí intelektuálové prchli do italských měst. To je v příkrém rozporu se středověkými hodnotami – pokora, zkoumání svého nitra a pasivita. Do popředí se staví vlastní názor umělce nikoliv církve. Pojetí krásy je na samém umělci – slouží jako prezentace hlubší vnitřní ctnosti a hodnot. Dochází tak k čím dál většímu rozporu mezi humanismem a náboženským učením, který vyústí v náboženské procesy – G. Galileo, G. Bruno; pronásledování vědců, filozofů, astronomů – hovoří se o tzv. krizi renesančního humanismu.
  • Původně byl humanismus otázkou bohaté šlechty a měšťanstva. Později se rozšířil i do středních vrstev – řemeslníci, studenti, …Velký vliv na rozšíření humanismu měl vynález knihtisku – zlevnil produkci knih, zrychlil jejich šíření.
  • Obecně se humanismus definuje jako odvrácení pozornosti od boha a náboženských otázek a věnování se především člověku a jeho pozemským záležitostem.

• Francouzská renesance podle wikipedie
  • Francouzská renesance ve smyslu dějin umění bylo kulturní prostředí a umělecký styl ve Francii mezi 15. a počátkem 17. století. Šlo o součást celoevropské renesance; toto slovo poprvé použil francouzský historik 19. století Jules Michelet pro období uměleckého a kulturního „znovuzrození“ Evropy.
  • Francouzskou kulturu během tohoto období poznamenalo šíření humanismu, zkoumání Nového Světa („Novou Francii“ objevili Giovanni da Verrazzano a Jacques Cartier), rozvoj nových technik a uměleckých forem v oblasti tisku, architektury, malířství, sochařství, hudby, vědy a literatury; a vytvoření nového stylu společenského styku, etikety a diskurzu.
  • Francouzská renesance se tradičně počítá zhruba od francouzské invaze do Itálie v roce 1494 během vlády Karla VIII. až do smrti Jindřicha IV. v roce 1610. Některé umělecké, technologické nebo literární podněty renesance však přišly do Francie již dříve (například prostřednictvím burgundského dvora nebo papežského dvora v Avignonu). Černá smrt ve 14. století a stoletá válka však Francii ekonomicky a politicky oslabovaly až do konce 15. století. Za vrchol francouzské renesance jsou obecně považována panování Františka I. (1515 až 1547) a jeho syna Jindřicha II. (1547 až 1559).
  • Hlavními představiteli dobové francouzské prózy jsou François Rabelais a Pierre de Ronsard, poezie Joachim du Bellay. Michel de Montaigne vytvořil žánr moderní esejistiky a Robert Garnier nebo Etienne Jodelle patřili k předním autorům divadelních her.

---

Závěť (francouzsky: Le Testament) obsahuje 2 023 verše. Sestává z 185 pro francouzskou středověkou poezii běžných osmislabičných oktávů (huitain), skloubených bohatými rýmy, rozloženými podle schématu ababbcbc (počítáme k nim i 10 oktávů Nářku krásné zbrojířky a 3 oktávy Dobré rady ztracencům). Do tohoto rámce je nepravidelně umístěno 15 balad (např. Balada o paních dávných časů, Naučení krásné zbrojířky bludičkám, Balada o tlusté Margot), Dvojitá balada o lásce, 2 rondeau a Epitaf. Vyznačuje se ironickým pohledem na svět.

V díle autor:

• hodnotí svůj osud,
• zároveň se i zamýšlí nad svým pohnutým životem,
• své hříšné činy omlouvá chudobou a krutým osudem,
• vzpomíná také na své lásky,
• popisuje zřícení starých jistot.

V díle se nacházejí různorodé básně:

• vysokého stylu (nábožné písně,…)
• nízkého stylu (pijácké motivy, obhroublé výrazy …)

Formálně je tento autorský soubor, topograficky vázaný na Paříž hospod i paláců, sjednocen žánrem závěti; balady aj. jsou často pojaty jako věcné odkazy jednotlivým osobám. I po stránce tematické a stylové setrvává Z. v rámci dobové literární tradice. V tomto ohledu neobsahuje nic jiného než všechny běžné tematické i stylové rejstříky a šablony poezie pozdního středověku od dvorské, případně nábožné písně (chanson courtoise – zdvořilá píseň, chanson pieuse – zbožná píseň) až k „bláznivé” písni (sotte chanson – pošetilá píseň).

Literární charakteristika díla

• Vnitřně sjednocujícím prvkem Z., který zároveň vytváří její neopakovatelnou originalitu, je parodické smíšení vysokých a nízkých stylových poloh, tradičně ostře oddělených.
  • Dochází tak nejen k vzájemné demystifikaci ustálených básnických manýr, ale i k narušení – zpochybnění – náboženského pojetí světa jako neměnné struktury, jehož výrazem byla i přísná žánrová a tematická hierarchie pozdně středověké poezie.
    • V takto zpochybněném světě se dostává do protikladu:
      • církevní požadavek chudoby a čistoty se světským požadavkem příjemného života („Je prostota snad pravdou jedinou? / Žít v pohodlí je poklad nad poklady”),
      • středověké opovržení tělesností s krásou ženského těla,
      • touha po smyslových rozkoších s hrůzou ze smrti a věčného zatracení („Radovánek už dávno není / a hříchy, ty tu po nich zbyly”).
• Villon tak hodnotí svět ze svého úhlu pohledu – vyloženě subjektivně „…život víc dá ve svém ději / než školy textem v řeckém díle”.
  • V této nové perspektivě nabývají staletá klišé – neměnné opakování téhož, myšlenkový stereotyp (nešťastný milenec, bezcitná paní, uplývání času, smrt, zkáza těla apod.) – nového významu; začíná se jimi vyjadřovat básníkova trpká životní zkušenost.
    • Villon jich užívá především k tomu, aby se v různých tóninách vysmál literatuře, společnosti i sobě samému.
• Žánru „závěti” jakožto obměny „rozloučení” (congé), založeného ve 13. stol. Jeanem Bodelem, užil Villon už 1456 v Odkazu (Le Lais), později nepřesně nazývaném Malá závěť; odtud i další název Závěť – totiž Velká závěť (Le Grant testament).
• Obrovský zájem o Villonovo dílo koncem 15. a v 16. stol. (30 vyd. v období 1489 – 1542) byl až do 30. let 19. stol. vystřídán zapomněním.
  • Od znovuobjevení v době romantismu se pak jeho dílo stalo stálící v evropské poezii.

Villon je svojí poezií stavěn na pomezí dvou epoch: středověku a renesance. To ovlivňuje i jeho tvorbu, která má tak dva rysy – dvě tendence.

• Renesančním rysem je zpochybňování středověkých morálních hodnot – tzn. touha žít, užívat tento svět, využít všeho, co nabízí, vstřebávat ho plnými doušky až na samu hranici možností smyslového poznání.
• Středověkým rysem je určitá obava před věčným zatracením, před Bohem (Modlitba k Panně Marii).

Postavy – Villonova poezie odráží prostředí, v němž žil a lidi, mezi kterými se pohyboval. Často šlo o zločinecké prostředí, prostředí na samém okraji tehdejší společnosti. Postavy nejsou blíže (jmenovitě) specifikovány, ale lze je charakterizovat z jejich vnějšího popisu nebo popisu charakteru.

• V přímých narážkách se sice seznamujeme např. s biskupem, jenž nechal Villona uvěznit, ale v mnohem větší míře jsou básníkovi inspirací prostí lidé z blízkého okolí. Vzhledem k básníkovu dobrému vzdělání však nepřekvapí ani četné narážky na postavy biblické (Šalamoun, Samson, král David ad.) či mytologické (Orfeus, Narcis).

Děj a kompozice

Závěť je tvořena několika dílčími básněmi, ovšem svým smyslem je možno rozdělit ji do pěti částí.

1. První část – Villon charakterizuje sebe sama, laje orleánskému biskupovi a děkuje králi, jenž ho nechal propustit z vězení.
2. Druhá část – Básník se ohlíží zpět a hodnotí svoji existenci, součástí je přebásnění známého příběhu o Diomedovi.
3. Třetí část – Zde dominují motivy smrti, krása života i jeho pomíjivost. Jako útvar se zde objevuje balada.
4. Čtvrtá část – Je reflexí přátelství a přirozené ženské krásy.
5. Pátá část – Začíná v ní testament sám, jehož součástí je např. Modlitba k Panně Marii, věnovaná Villonově matce.

Francois Villon je též tvůrcem tzv. villonské balady, ta se skládá:

• ze tří strof po sedmi až dvanácti verších se závěrečným „posláním”;
  • poslání obsahuje polovinu počtu veršů předchozí strofy (4 – 6),
    • takže dohromady 4 strofy = 3 se stejným počtem veršů a 4. s polovičním počtem veršů:
      • 7+7+7+4
      • 8+8+8+4
      • 9+9+9+5
      • 10+10+10+5
      • 11+11+11+6
      • 12+12+12+6
• každá strofa je uzavřena týmž veršem,
• rýmové schéma – např. ababbcbc+abab (8 veršů v 1., 2., a 3. strofě + 4 verše v poslání), nebo např. ababbccdcd + aabab(10 veršů v 1., 2., a 3. strofě + 5 veršů v poslání)
  • forma je to komplikovaná, opakují se např.:
    • tři rýmy v 1., 2., a 3. strofě. + 2 rýmy v poslání (8+8+8+4) = ababbcbc
    • čtyři rýmy v 1., 2., a 3. strofě. + 2 rýmy v poslání (10+10+10+5) = ababbccdcd

Příklad „villonské balady“ – Balada o dámách někdejší doby – 8+8+8+4

1. strofa			2. strofa			3. strofa
Kdeže, ba kde je – kdo as ví? –	a		Kde učence ze St. Denis:	a		Kde se svou písní slavičí	a
ta Flóra, co kdys v Římě žila;	b		kde Abelardova je milá –	b		královna Blanka, lilje bílá,	b
kde Alkipa, kde Thais dlí,	a		byl ztrestán za svou lásku k ní,	a		kde Alis, kde se Berta skví,	a
jež rodnou sestřenkou jí byla;	b		vzali mu úd, v němž mužská síla -,	b		kde ta, jež v Anjou vévodila?	b
kde Echo je, ta horská víla,	b		dál: Marguerite, jež přivábila	b		Kde Jana, jež se s Brity bila	b
jíž slova sladce se rtů jdou,	c		v svou věž sta žáků choutkou lstnou,	c		a pak šla na smrt hrdinskou?	c
kde bohyně ta přespanilá?	b		aby je v Seině utopila?	b		Kde jsou, ó Panno bohumilá?	b
Ach, kdeže loňské sněhy jsou!	c		Ach, kdeže loňské sněhy jsou!	c		Ach, kdeže loňské sněhy jsou!	c
			Poslání
			Zanechte zbytečného díla,	a
			je po nich pátrat marnou hrou;	b
			jen vůně refrénu vám zbyla:	a
			Ach, kdeže loňské sněhy jsou!	b

Příklad villonské balady – Balada – 10+10+10+5

1. strofa			2. strofa			3. strofa
Já u pramene jsem a žízní hynu,	a		Jen to mi nesporné, co plno stínů,	a		K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,	a
horký jak oheň, zuby drkotám,	b		kde světlý den, tam cestu sotva znám,	b		ženu se k cíli, jehož nežádám,	b
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,	a		kde průzračnost, tam výkladem se minu,	a		kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,	a
ač blízko krbu, zimnici přec mám,	b		svou znalost vděčím náhlým náhodám,	b		kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,	b
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,	b		vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,	b		můj druh je ten, kdo vemluví mně klam	b
směji se v pláči, doufám v zoufání,	c		dím „dobrý večer“, jitro-li se skví,	c		a „labuť černá je jak havran“ dí,	c
mně lékem je, co jiné poraní,	c		když ležím naznak, strach mám z padání,	c		v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,	c
mně při zábavě oddech není přán,	d		bohatství čekám, ničí nejsem pán,	d		mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,	d
já sílu mám a žádný prospěch z ní,	c		mám vše, co chci, – nic, na čem srdce lpí –	c		mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,	c
srdečně přijat, každým odmítán.	d		srdečně přijat, každým odmítán.	d		srdečně přijat, každým odmítán.	d
			Poslání
			Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:	a
			nic neznám, ač mám o všem vědomí.	a
			Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.	b
			Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,	a
			srdečně přijat, každým odmítán.	b

Jazyk a styl

• Básník používá i motivy na hranici vulgarity, ale přitom s takovým vkusem a citem (a i smyslem pro humor), že čtenáře snad ani nemohou urazit.
• Není bez zajímavosti, že jako první použil v básni pařížský argot.
• Styl je to lehce plynoucí, čtivý. To ovšem neznamená, že je to poezie primitivní.
• Setkáme se s originálními opisy, metaforami i stylistickými figurami, které požitek z četby umocňují.

Vliv díla

• Velkému zájmu se Villon těšil na konci 15. a v 16. stol. Poté byl zapomenut a znovuobjeven až v době romantismu.
• U nás Villonovu osobnost zpopularizovala Jarmila Loukotková v románu Navzdory básník zpívá – viz níže část Překlady
• Do češtiny převedl Villonovy básně jeden z nejlepších českých překladatelů Otokokar Fischer – viz níže část Překlady
• Z pera Vítězslava Nezvala pochází 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida,
• Známá je také Balada z hadrů autorské dvojice Jiří Voskovec a Jan Werich.

Překlady

Dodnes nejčastěji používanými překlady jsou překlady Otokara Fischera (první vydaný překlad 1927) a Jarmily Loukotkové (první vydaný překlad 1957). Dílo Závěť je vydáváno buď jako samostatný text, nebo je součástí různých výborů z Villonova díla. Liší se i názvy, které jsou pro Závěť použity.

• 1927 (1931, 1940, 1946, 1951, 1958, 1961, 1963, překl. Otokar Fischer, vydáno jako výbor Villon),
  • 1927, 1931 nakl. Rudolf Škeřík; 1940, 1946 nakl. Symposion; 1951 nakl. Melantrich
• 1934 (nakl. Jaroslav Picka, překl. Otokar Fischer, vydáno jako Závěť mistra Villona)
• 1945 (nakl. V. Schmidt, přeložil Adolf Gajdoš; vydáno jako Malá závěť)
• 1946 (Pavel Eisner, vydáno jako výbor Básně),
• 1957 (1978, 1987; Jarmila Loukotková; vyd. 1957 jako dodatek jejího r. Navzdory básník zpívá; vyd. 1978 Velká závěť, vyd. 1987 in: Šibeničník); roky 1978 a 1987 viz níže,
• 1964 (1976, Československý spisovatel, přel. Otokar Fischer; vydáno jako Já – Francois Villon),
• 1975 (Československý spisovatel, přebásnila Jarmila Loukotková; vydáno jako Malý testament)
• 1978 (1985; nakl. Supraphon, přebásnila Jarmila Loukotková; vydáno jako Velká závěť; doslov Josef Špičák, ilustr. Zdeněk Mézl)
• 1987 (Ján Kostra – Ján Smrek – Ivan Mojík, in: Dielo),
• 1987 (nakl. Československý spisovatel, přebásnila Jarmila Loukotková; vydáno jako Šibeničník; ilust. Ludmila Jiřincová, typografie Oldřich Hlavsa)
• 2001 (nakl. Tok, přebásnila Jarmila Loukotková; vydáno jako Velká závěť; ilustr. a graficky upravil Luboš Drtina)
• 2005 (nakl. Litomyšl; jde o znovu vydání z let 1964, 1976; vydáno jako Já – Francois Villon),
• 2010 (2013, 2019; nakl. Garamond, přel. Gustav Francl; vydáno jako Malý a Velký testament)
• 2018 (nakl. Garamond, překl. Otokar Fischer; vydáno jako Závěť a jiné balady)

TEST