Blog

Publius Ovidius Naso – Proměny – epická latinská skladba starořímského básníka

Proměny (latinsky Metamorphoses) je epická sbírka básní vzniklá někdy kolem roku 8 n. l. P. jsou největší dílo římského básníka Ovidia. Dílo má podobu mnoha do 15 knih uspořádaných krátkých epických básní v daktylském hexametru, které vyprávějí řecké a římské mytické příběhy, jimž byl společný motiv proměny.

Publius Ovidius Naso – *20. března 43 př. n. l. Sulmona – †17 n. l. / 18 n. l. Tomis, dnešní Konstanca na pobřeží Černého moře v Rumunsku) byl římský, latinsky píšící básník. Proslavil se především díly Proměny a Umění milovat.

Literární druh: epika; forma: poezie; žánr: epická poezie

Podle wikipedie viz: Publius Ovidius Naso

Ovidius pocházel z bohatého rodu, který patřil k jezdeckému stavu. Velmi brzy byl poslán na studia do Říma, kde studoval na přání svého otce právo a rétoriku. Studia však zanedbával a projevoval se spíše jako básník. Po ukončení studia v Římě byl poslán do řeckých Athén, kde ve studiu pokračoval a následně cestoval po Malé Asii a prošel též Sicílii. Po návratu do Říma krátce zastával několik nižších úřadů, ale pak, zhruba v letech 29–25 př. n. l., se vzdal veřejné práce a věnoval se pouze literatuře, ke zjevné nelibosti svého otce. K jeho přátelům a spolupracovníkům v Římě patřili Albius Tibullus, Quintus Horatius Flaccus nebo Sextus Propertius. Jeho mecenášem byl Marcus Valerius Messalla Corvinus. Třikrát se oženil, potřetí s příbuznou císaře Augusta.

Roku 8 Augustus vydal rozkaz, aby Ovidius opustil Řím a usídlil se ve městě Thomis, jež leží v dnešním Rumunsku a nazývá se v současnosti Konstanca. Své vyhnanství nesl velmi těžce – prosil Augusta (později i Tiberia), aby mu byla udělena milost nebo aby byl poslán do nějakého příznivějšího místa (o to ho prosil nejen v dopisech, ale i ve svých básních). Tyto prosby nebyly vyslyšeny a nebylo mu splněno dokonce ani přání, aby byl pohřben v Římě. Proč byl poslán do vyhnanství, není známo. Soudí se, že se pravděpodobně stal spolupachatelem cizoložství Augustovy vnučky Julie, která byla z Říma vyhnána ve stejné době jako Ovidius. Logiku by to dávalo i vzhledem k tomu, že Augustus byl velkým zastáncem monogamie a vydal k jejímu posílení speciální zákon, který cizoložství trestal tvrději než dříve. Prakticky jisté je, že se nejednalo o politický čin, ale o něco v souvislosti s Augustovou rodinou. Často se jako možný důvod vyhnání udává, že svými knihami Ars amatoria narušil mravní výchovu mládeže (naznačuje to i sám Ovidius). To možná byla záminka, ale rozhodně ne důvod (tyto knihy byly v době jeho vyhnání vydány již 7 let). Šlo o mírnější formu vyhnanství, která nezahrnovala konfiskaci majetku ani ztrátu občanství. Jeho manželka směla zůstat v Římě, kde za něj marně orodovala, nejprve u svého příbuzného Augusta a posléze i u jeho nástupce Tiberia. Existují i teorie, že Ovidius ve vyhnanství nikdy nebyl a celá peripetie je jeho básnickou fantazií, avšak hlavní proud literární vědy takové názory většinově odmítá.

Námětem P. jsou metamorfózy světa a mytologických postav. Spojují pestrou škálu rozličných příběhů (asi 250) v souvislou báseň o 15 knihách:

• Začínající vznikem světa z chaosu, stvořením člověka, mýtem o čtyřech věcích lidstva, pokračující přes potopu světa ke vzniku nového lidského rodu (Deukalion a Pyrrha) až k zrození pokolení héroů.
• Následují cykly o zakladatelích měst a osudech jejich rodů (Kadmos a Théby, Perseus a Argolis).
• Pověsti thesalské (Iáson, Médea) a athénské (Théseus) jsou vystřídány bájemi s tematikou krétskou (Minos, Minotauros, Daidalos a Ikaros).
• Poté básník přechází k příběhům héroů Meleagra (slavný hon na kalydonského kance), Thésea a Herakla.
• Další cyklus příběhů je seskupen okolo postavy pěvce Orfea.
• Na něj navazují drobnější příběhy (Midas, Peleus, Keyx a Alkyone) a pověsti trojského okruhu.
• Ty slouží jako odrazový můstek pro přechod k řím. tematice (Aeneas, Pomona a Vertumnus, Romulus, Numa a Pythagoras, Asclepius).
• Dílo vrcholí apoteózou Julia Caesara (jeho změnou v kometu). V závěru básně prorokuje Ovidius vlastnímu dílu nesmrtelnost.

• Stručný děj všech částí 15 knih viz: Proměny

Motiv proměny zaměstnával antické literáty již před Ovidiem (Eratosthenes, Nikandros, Boio, Parthenios). Básníkův přítel Aemilius Macer složil sám báseň o proměnách ptáků.

• Ovidius však zvolil motiv proměny jako významový pilíř sjednocující dílo v daleko univerzálnějším významu – První jednotící faktor.
  • Proměna je představena:
    • v elementární rovině mytologické (změna člověka ve zvíře, kámen či rostlinu),
    • ale též kosmologické (vznik světa, člověka)
    • a filozofické (Pythagorova nauka o stěhování duší).
  • Druhým jednotícím faktorem je časová posloupnost, která vede báseň od počátku světa až k básníkově současnosti (i čas je ovšem před staven jako neustálá proměna).
• Tematicky básník čerpá z řec. mytologie, helénistických sbírek učených básníků a z řím. poezie (Ennia, Vergilia).
• V některých básních vystupuje proměna jako ústřední jev (Aktaion, Apollon a Dafne), jinde je pouze okrajovým doplňkem (Faethon, Daidalos a Ikaros).
• Rozličná je také technika spojování básní do jednolitého celku.
  • Ovidius se pokouší o kompromisní řešení mezi velkou epickou básní a drobným helénistickým epickým medailónem (epillyem).
    • Básně rozličné délky jsou navlékány jako korálky na nit pomocí charakteristik postav, míst, výkladu místních jmen, zcela volně kladeny vedle sebe či naopak velmi umně vkládány do útvarů rámcového vyprávění.
• Také styl básně je neobyčejně pestrý:
  • přechází od prostého vyprávění v úrovni všednodenní řeči k didakticky (poučujícímu) složitému výkladu, rétoricky vybroušené pasáži a k religiózně hymnické mluvě.
• Kromě této jazykové obratnosti je básníkovou nejvýraznější předností nevysychající básnická obraznost.
  • Čtenář je vtažen do barevného toku střídajících se scenérií, naznačených gest či bleskových, mnohdy ani nedokončených „sestřihů”.
• Ve vnitřní významové výstavbě básně hraje velkou roli zejména kategorie pohybu a klidu:
  • slouží k odstínění vlastní proměny, vystupňování dynamiky vášně, sugesci časového sledu i zdůraznění pocitů radosti a žalu.

• Raný středověk reaguje na P. rozpačitě.
  • Až v 11. – 12. stol. ožívá zájem o Ovidiovo dílo (podle medievisty L. Traubeho „Ovidiův věk”).
  • Ovidius se stává školním autorem, je hojně komentován a parafrázován.
  • Pro žákovskou poezii je nevyčerpatelným zdrojem, bývá nazýván doctor egregius (vynikající učenec) milostné poezie.

• Počínaje renesancí jsou náměty Ovidiových P. již pevně zakotveny v kulturním povědomí Evropy.
  • Ohlasy na jeho dílo najdeme nejen u G. Chaucera, W. Shakespea, J. Miltona, J. Drydena, G. Boccaccia, F. Petrarky aj., ale u stovek dalších.

Také pro výtvarné umění představují P. silný inspirační zdroj (ital. malířství 15. – 16. stol., franc. mařství 18. stol.). V sochařství ztvárnil nejživotněji ovidiovské proměny G. L. Bernini (Apollon a Dafne, Pluto a Proserpina).

Z čes. básníků ovlivnil Ovidius nejvýrazněji J. Vrchlického, J. Karáska (Endymion) a O. Theera (Faethon). Parafrázi příběhu Daidala a Ikara přinesl v b. Proměna F. Hrubín.

Inspirace

• Dílo proměny inspirovalo mnoho dalších umělců např.:
  • William Shakespeare: Romeo a Julie (Pyramos a Thisbé)
  • Jean Racine: Faidra (Hippolytos)
  • George Bernard Shaw: divadelní hra Pygmalion (Pygmalión) – z něj muzikál My Fair Lady

Tematika proměn

• Lucius Apuleius: Proměny (příběh známý též pod názvem Zlatý osel)
• Franz Kafka: Proměna
• František Hrubín: Proměna (Daidalos a Ikaros); viz výše

Překlady

• čas. 1833 (čas. 1836, čas. 1839, 1861, František Sušil, ukázky; vyd. 1833 a 1839 in: ČČM; vyd. 1836 in: Krok; vyd. 1861 in: sb. Anthologie),
• 1858 (Jan Vondráček, výb. in: sb. Ovid a Katull),
• 1883 (Timothej Hrubý, zčásti in: Vybrané básně),
• 1885 – 95 (Jan Červenka),
• 1879 (Antonín Truhlář, nedokončeno),
• 1935 (Ivan Bureš, znovu 1974, viz níže),
• 1935 (Otakar Palán, Ovidiovy Proměny v moderním rouše),
• 1935 (nakl. Jan Laichter, znovu 1942),
• 1956 (SNKLHU¹ – přel. Ferdinand Stiebitz, ilustr. Pablo Picaso, doslov k ilustr. napsal Adolf Hoffmeister; znovu 1958),
• 1967 (nakl. Odeon – přel., pozn. a seznamem vl. jmen opatřil Ferdinand Stiebitz, ilustr. Pablo Picaso; znovu 1969),
• 1974 (nakl. Svoboda – přel. Ivan Bureš, předmluva Eva Kuťáková)
• 1980 (nakl. Albatros – Věra Adlová, adapt. pro děti Proměny lásky),
• 1998 (nakl. Avatar – přel., pozn. a seznamem vlastních jmen opatřil Ivan Bureš, doslov napsala Marie Paříková),
• 2001 (nakl. BB/art – přeložila a výbor uspořádala Dana Svobodová),
• 2005 (nakl. Plot – přel., poznámkami a seznamem vlastních jmen opatřil Ivan Bureš).

TEST

---

1. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění – později od roku 1966 Odeon ↩︎