Blog

Giovanni Boccaccio – Dekameron – italský cyklus sta novel, jedno ze zakladatelských děl italské a světové renesance

Dekameron (italsky Il Decamerone) je rámcová sbírka sta „povídek aneb pohádek aneb podobenství aneb historek” (z hlediska literární teorie jde o !!!novely!!!), které si na venkovském sídle nedaleko Florencie, kam utekli před morovou nákazou 1348, vypráví v 10 dnech 7 urozených paní a 3 muži. Dílo bylo napsáno v rozmezí let 1348 – 1353.

Giovanni Boccaccio – *16. června 1313 Toskánsko (zřejmě v Certaldu) – †21. prosince 1375 Certaldo; byl italský renesanční básník a novelista. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy.

Literární druh: epika; forma: próza; žánr: novela (soubor 100 novel)

---

Literárně historický kontext

• Renesance
  • Počátky renesance jsou obvykle kladeny do severní Itálie na přelomu 13. století a 14. století – někdy se uvádí 2. pol. 14. stol. nebo rok 1350. Kolébkou renesance jsou pak městské státy v Itálii – především město Florencie – někdy se uvádí „jednoznačně“ především město Florencie. Prim mezi nově vznikajícími městskými státy hrála taková města, která se účastnila námořního obchodu a obchodování vůbec (řemeslná výroba). Současně dochází i k rozvoji bankovnictví. Tento stav má své kořeny už ve 12. stol.!!!
    • Benátky, Janov, Pisa – námořní obchod
    • Florencie, Siena – bankovnictví – půjčování peněz
    • Florencie, Lucca – rozvoj řemeslné výroby
  • Předpokladem pro rozvoj měst bylo především:
    • vymanění měst z nadvlády šlechty a církve
    • města se začala utvářet samosprávné celky – jakési komuny = téměř samostatné městské státy
      • vznikají samosprávná města
    • ve městech sídlila velká část šlechty a zbytek šlechty, žijící na venkově, se stěhoval do měst
    • města vlastnila velký podíl na pozemcích kolem nich
    • šlechtické rody přestaly soutěžit s bohatými městskými rody, i mezi sebou, a propojily se s nimi pomocí sňatkové politiky = tzv. sňatky z rozumu
    • tak vzniká nový vládnoucí měšťansko-šlechtický patriciát

Hospodářský rozkvět měst vedl k uvolňování finančních prostředků do oblasti kultury, stavitelství, … Vzniká nový typ bohatého šlechtice a měšťana – tzv. mecenáš. Mecenáši tak prezentují své bohatství navenek a předhánějí se v zaměstnávání známých umělců, architektů, astronomů apod. Tak se stane, že umělec už není anonymní jako ve středověku, ale má své konkrétné jméno, které je zárukou kvality a prestiže.

• Humanismus
  • V souvislosti s renesancí se hovoří o humanismu – renesančním humanismu. Humanismus je bytostnou součástí renesance. Jestliže byla samotná epocha renesance nastartována ekonomickým blahobytem italských měst, pak humanismus byl nastartován touhou po vědění a osvobozením od pevně stanovených církevních dogmat. Do popředí se dostává zájem o jazyky a jejich studium – zvláště řečtiny, vědy, filozofii, umění a poezii klasické antiky – zvláště po r. 1453, kdy byl dobyt Turky Cařihrad a řečtí intelektuálové prchli do italských měst. To je v příkrém rozporu se středověkými hodnotami – pokora, zkoumání svého nitra a pasivita. Do popředí se staví vlastní názor umělce nikoliv církve. Pojetí krásy je na samém umělci – slouží jako prezentace hlubší vnitřní ctnosti a hodnot. Dochází tak k čím dál většímu rozporu mezi humanismem a náboženským učením, který vyústí v náboženské procesy – G. Galileo, G. Bruno; pronásledování vědců, filozofů, astronomů – hovoří se o tzv. krizi renesančního humanismu.
  • Původně byl humanismus otázkou bohaté šlechty a měšťanstva. Později se rozšířil i do středních vrstev – řemeslníci, studenti, …Velký vliv na rozšíření humanismu měl vynález knihtisku – zlevnil produkci knih, zrychlil jejich šíření.
  • Obecně se humanismus definuje jako odvrácení pozornosti od boha a náboženských otázek a věnování se především člověku a jeho pozemským záležitostem.

• Fabliau / Fabliaux
  • Fabliau (z fr. fabliau [čti fablijó] = bajka, mn. č. fabliaux) je literární žánr mimořádně oblíbený ve středověké francouzské literatuře, zejména 12. – 14. století. Jde o krátké vtipné veršované povídky (nejčastěji ve sdruženě rýmovaném osmislabičném verši).
  • Fabliaux byly většinou lidového či pololidového původu (někdy jsou známa jména autorů, např. Ruteboueuf, Jean de Boves, Jean de Condé) a byly recitovány na veřejných místech či při soukromých oslavách specializovanými přednašeči, tzv. fableory. Příběhy fabliaux čerpaly z všedního městského života, často jde o satiry na nemravný život kněžstva. Bývají formálně a stylisticky špatné, podávají erotické příhody s příliš hrubým humorem, patří ale k základním dílům francouzské literatury. Jsou vynikajícím svědectvím o reáliích francouzského středověku. Jejich děj a náměty často využívali pozdější autoři pro svou původní tvorbu, např. Molière či La Fontaine.

---

Vypravěči jsou: sedm urozených paní a tři muži; Pampinea, Filomena, Elisa, Fiammetta, Emilia, Lauretta a Neifile; Pamfilo, Filostrato, Dioneo

Náměty novel

• I. volné téma;
• II. o lidech, které postihly různé nehody, ale s nimiž to dobře dopadlo;
• III. o lidech, kteří obratností dosáhli něčeho, po čem bažili, anebo oč předtím přišli;
• IV. o lidech, jejichž láska vzala nešťastný konec;
• V. o milencích, jejichž láska se po strastech dočkala šťastného konce;
• VI. o těch, na něž byl zaměřen nějaký vtip, oni však jej odrazili nebo se vyhnuli ztrátě či nebezpečí či haně;
• VII. o taškařicích, jimiž obalamutily ženy své manžely;
• VIII. o šprýmech, které denně tropí žena muži či muž ženě anebo muži jeden druhému;
• IX. volné téma;
• X. o lidech, kteří vykonali něco šlechetného ve věcech lásky či jiných.

Formálně i ideově stojí D. na rozhraní dvou společenských a kulturních epoch (středověku a renesance). Vnější stavbou, tj. zejména využitím symboliky čísla deset (název vznikl volnou kombinací řeckých slov déka = deset a hémerá = den) a symbolů jmen vypravěčů – autora tu zastupuje Pamfilo (řecky všechno milující), jeho životní lásku a básnickou inspirátorku Fiammetta (italsky fiamma = plamen, milostný zápal, milenka) – je odrazem scholastického myšlení středověku.

Realistickým přístupem ke světu, sjednocujícím jednotlivé novely i přes jejich tematickou, ideovou i uměleckou rozmanitost, je projevem myšlení sílícího měšťanstva.

• nejsou zde nábožensko-filozofické pasáže
• v příbězích převažuje zvl. praktický utilitarismus postav ((lidské jednání se poměřuje a hodnotí podle toho, kolik užitku (štěstí, blaha, dobra) způsobí, případně kolik zla (utrpení, bolesti, nouze) odstraní)) a optimistický pohled na možnosti člověka používajícího svůj rozum
  • to vyjadřuje rodící se renesanční úsilí člověka uchopit celý svůj osud na této zemi do svých rukou a racionálně jej uspořádat ve shodě s přirozenými zákony přírody, které jsou s to pojmout i přirozenou zákonitost náhody

Značná část novel D. je vystavěna na erotickém námětu. Zdánlivá nepřítomnost morálky v D. je tak vlastně vyjádřením morálky nové, renesanční (výrazem jejího střetnutí s etickými normami středověku jsou pak satirickými prvky např. v četných příbězích na námět z erotického života duchovenstva). Mravnost, tj. ctnost, statečnost, poctivost a velkodušnost, není již diktována rodem či nadosobními normami, ale stává se záležitostí individuální.

• vlastním účelem novel není náboženská meditace, ale poskytnutí radosti a zábavy
• zobrazování pozemské lásky a sexu ze života člověka neodporuje božským či mravním přikázáním

Vnitřní různorodost D. je nepochybně také výsledkem množství zdrojů, z nichž autor čerpal a jež byly současnému čtenáři dobře známy, ať již z četby či ústního podání. U naprosté většiny novel lze najít přímou závislost na latinských pramenech (Apuletus, Disciplina clericalis od Petra Alphonsiho, Gesta Romanorum, Speculum historiae od Vincenta de Beauvais aj.), na provensálských životopisech, starofrancouzských fabliaux a rytířských románech, na italské sbírce novel Novellino a Knize sedmi mudrců z Říma atd.

Díky výrazné milostné složce bylo přijímání D. tehdejší i pozdější evropskou kulturou značně rozporné:

• na jedné straně stály jeho nepopiratelné umělecké kvality, jimiž se inspirovali přemnozí budoucí tvůrci
• na druhé straně pak jeho erotická dráždivost, přímo protikladná katolické morálce a vylučující jej na okraj literatury

Sám Boccaccio cítil (v úvodu 4. dne a v závěru 10. dne) nutnost hájit se proti nařčením z přílišné nevázanosti; 1373, tj. dva roky před smrtí, se pak dokonce v záchvatu kajícnosti D. zřekl v dopise Mainardu Cavalcantimu (Mainardo Cavalcanti – italský politik, voják, přítel a ochránce Giovanniho Boccaccia).

Důsledkem, ale i příčinou rozporného přijímání D. byly:

• jednak mnohé neadekvátní překlady = nekvalitní, nebo tematicky zavádějící – zdůrazňující pouze erotickou (senzacechtivou) stránku díla
• jednak odmítavý postoj církve
  • církev D. nejprve na tridentském koncilu zakázala a poté proti jeho oblibě bojovala vydáním opraveným římským inkvizitorem (1573)

V českém prostředí se jednotlivé novely D. objevují v období renesančního humanismu, leč s nástupem protireformace zájem ustupuje i když jsou některé nadále otiskovány jako knížky lidového čtení a jejich náměty se často stávají součástí tematiky kramářských písní. Příkladem takového zájmu je tvorba renesančního humanisty Hynka z Poděbrad (syn krále Jiřího z Poděbrad, *1452 – †1492); ten napsal samostatnou novelu podle Boccacciaova vzoru – Rozprávka o jedné pěkné paní, jménem Salomeny, a o jejím velmi netrefném manželu. Nový zájem o D. jako celek pak u nás začíná až sklonkem 19. stol. v souvislosti s rostoucí orientací na západní literatury.

Překlady

• *kolem 1450 (1560, 1760, 1779, 1802, 1815, 1818, 1855, 1860, 1889, ?, novela Valter a Krizelda, X. den 10. novela, překlady a adaptace z lat. a něm.)
• *2. pol. 15. stol. (Hynek z Poděbrad, III, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 8; VII, 8; VIII, 5, 7, 8; X, 6, z něm. podle H. Steinhöwela; neotištěno – kolovalo v kodexech)
• 1507 (1560, 1592, Mikuláš Konáč z Hodiškova, Historia o nešťastné lásce dvou zamilovaných, IV, 1)
• 1509 (Mikuláš Konáč z Hodiškova, Kronika o Cimonovi hlúpém skrze milost přemistrně vycvíčeném, V, 1)
• 1514 (Mikuláš Konáč z Hodiškova, Rozprávka nejprvnější o Serciapellettovi, písaři obecném, kterýž na smrtedlné posteli zpovědníka oklamav po smrti za svatého jměn, držen i ctěn byl, I, l)
• 1592 (1603, 1696, 1736, 1761, 1770, 1781, 1812, Kronika utěšená o jednom znamenitém měšťaninu římském jménem Dionidesovi a Brigidě manželce jeho, II, 9, z lat.)
• 1881 (Josef Fl. Karafiát = Josef Flekáček, adapt. bez rámce a balad)
• 1896 – 97 (1900, J. J. Benešovský-Veselý = Jan V. Veselý)
• 1899 (J. Rožnovský = Ignác Hofirek?, výb.)
• 1910 (?, jen do II, 3)
• 1913 – 14 (O. Krejčí, výb. Z Decamerona)
• 1913 (?, vybrané povídky)
• 1919 – 20 (1920, Zdeněk Vraný, 2. vyd. jen výb. Galantní historky, z franc. a podle J. Rožnovského)
• 1920 (Josef J. Jirsák = Hanuš Hackenschmied, výb. Kratochvilné historie)
• 1923 – 26 (1938, Arnošt Procházka, sv. III – IV s Antonínem Pokorným)
• 1928 (A. Béhounková)
• 1929 (Marie Kühnlová, výb. Dekamerone)
• 1930 (Adolf Felix, Thi roztomilé novely mnoho pomlouvaného Giovanni Boccaccia)
• 1959 (1961, 1965, 1975, 1979, Radovan Krátký) – tento překlad je používán dodnes.

TEST