Blog

Jonathan Swift – Gulliverovy cesty – utopický román anglického spisovatele 18. století

Gulliverovy cesty (anglicky Gulliver’s Travels) je fantastický cestopis anglického spisovatele Jonathana Swifta, napsaný jako syntéza parodie na dobrodružné příběhy z cest a satiry na lidskou společnost, která přerůstá v antiutopii zpochybňující moderní racionalitu, civilizaci i představy o nutném pokroku a nadřazeném postavení lidstva v přírodě. Román vyšel v roce 1726 (rozšířeno 1735).

Utopický román anglického spisovatele 18. stol., pod rouškou imaginárního cestopisu satiricky líčící poměry v Anglii, kritizující civilizaci a relativizující sílu lidského rozumu.

• Kniha, jejíž originální název zní Travels into Several Remote Nations of the World, in Four Parts. By Lemuel Gulliver, First a Surgeon, and then a Captain of Several Ships (Cesty k rozličným dalekým národům světa ve čtyřech dílech, napsal Lemuel Gulliver, zprvu ranhojič, později kapitán na rozličných lodích), vyšla poprvé 28. října 1726, ale konečná verze je až z roku 1735.
• Hlavní hrdina knihy, lodní lékař a později kapitán Lemuel Gulliver, v ní vypráví o neuvěřitelných dobrodružstvích, která prožil u maličkých obyvatel Liliputu, u brobdingnackých obrů, u učenců na létajícím ostrově Laputa a nakonec u moudrých koní Hvajninimů.
• Swift dílo napsal pro dospělé čtenáře, neboť v jeho podtextu jsou satiricky zobrazeny a kritizovány poměry na anglickém královském dvoře v době panování Jiřího I., šarvátky anglických politických stran toryů a whigů a dlouholeté nepřátelství Angličanů a Francouzů.
• Zároveň však Gullivera všude potkávají neuvěřitelné a zábavné příhody, takže se kniha (zejména její první dva díly) stala postupem času i četbou pro děti.

Jonathan Swift (*30. listopadu 1667 Dublin – †19. října 1745 tamtéž) byl anglický spisovatel, satirik, pamfletista, básník a anglikánský kněz.

Literární druh: epika, forma: próza, žánr: román, utopický román

Utopický román je jedním z žánrů, kterým lze dílo popisující ideální fiktivní společnost ztvárnit. Odehrává se tedy v nějaké smyšlené, ve skutečnosti neexistující, ideální společnosti.

Román, jehož původní název zněl Cesty k rozličným dalekým národům světa … (Travels into Several Mortem Sonatina fo the World …), je rozdělen do 4 dílů o nestejném počtu kapitol (8, 8, 11, 12), nesoucích tzv. epická záhlaví – shrnující odstavec, definuje se, co se bude v kapitole dít (viz níže)

---

KAPITOLA 1
Spisovatel vypráví o sobě a své rodině. Jak byl poprvé sveden
k cestování. Ztroskotá a plave ze všech sil, dostane se šťastně
na břeh v zemi Liliputů, je zajat a odveden dále do země.

---

• Je mu předeslána fiktivní předmluva vydavatele Sympsona a dopis „autora” kapitána Lemuela Gullivera tomuto vydavateli.
• Fikci pravdivosti podtrhují:
  • také mapky,
  • portrét Gullivera
  • a „autentická” 1. osoba, v níž se líčí Gulliverovy cesty na utopické ostrovy.

• v I. Cesta do Liliputu se Gulliver ocitá mezi trpaslíky,
• ve II. Cesta do Brobdingnagu mezi obry.
• ve III. Cesta do Laputy, Balnibarbi, Luggnaggu, Glubbdubdribu a do Japonska se představy o světě vtělují do alegorie vznášejícího se ostrova (Laputa alegorie sféry teoretického myšlení a uzavřené aristokracie) a obrazu hospodářsky a kulturně upadajícího státu Balnibarbi. V tomto dílu promlouvá Gulliver se slavnými muži minulosti a poznává Struldbrugy, nesmrtelné obyvatele ostrova Luggnaggu.
• tématem IV. dílu Cesta do země Hvajninimů (Houyhnhnms) je výměna sociálních rolí mezi koňmi a lidmi: lidé, tzv. Jahuové (Yahoo), slouží v ideální říši ušlechtilým zvířatům. Gulliver prožívá nejrůznější dobrodružství a po mnohaleté cestě se vrací domů. Putování po imaginárních ostrovech a zemích je záminkou ke kritice domácích poměrů a evrop. kultury. Souběžně s negativními obrazy autor rýsuje projekt ideálního zřízení (v 6. kap. Cesty do Liliputu, v Cestě do země Hvajninimů).

Utopie v Gulliverových cestách

K poetice utopického žánru patří:

• zdůrazňování pravdivosti,
• jinotajný ráz,
• ale i jednotlivé motivy (např. proměna fyzických proporcí, výměna sociálních rolí, umělý jazyk domorodců, různé deformace lidské přirozenosti atd.).

Satiricko-parodický efekt, typický pro tento žánr, je navozován:

• jednak ozvláštňujícím pohledem obyvatel utopických říší na cizince Gullivera a civilizaci, kterou vychvaluje,
• jednak pohledem Gullivera na ostrovní poměry, často převrácené, zkarikované, symbolicky zveličené poměry v Anglii.

• Gulliverovo putování, při jehož líčení Swift parodicky užívá tradičních motivů (bouře, ztroskotání), představuje jakousi komickou Odysseu (cesty trvají 16 let a 7 měsíců).
  • Je tak jako pobyt hl. hrdiny Defoeova r. Robinson Crusoe (Robinson zakládá „ideální” kolonii) cestou k poznání.
    • na rozdíl od Gullivera, který utopické říše pouze poznává
      • V tom smyslu jsou G. c. zároveň románem výchovným.

• Gulliver však na své cestě, která je současné v tradici utopického žánru také cestou dějinami (v Glubbdubdribu může rozmlouvat se slavnými muži minulosti – analogie Lukianových Hovorů podsvětních), dospívá k poznání naruby k odhalení překážek a mezí poznání v duchu dobové skepse k rozumu v anglického empirismu – existující je pouze to, co je smyslově poznatelné.
  • Vývoj, kterým Gulliver prochází, je vlastně vzdalováním od reálného světa, jehož „moudrost ”, „rozumnost” a „lidskost“ je odhalována a odsouzena.

G. c. vznikaly od 1714 (v pořadí I., II., IV., III. díl) v Anglii v době, kdy toryovská strana (podporovali Stuartovce, Anglikánskou církev a venkovskou šlechtu) ztratila moc ve prospěch whigů (podporovali následnictví protestantské Hannoverské dynastie a toleranci nekonformních protestantů, kapitalismus, svrchovanost parlamentu nad panovníkem, emancipaci katolíků), kteří nastolili novou, hanoverskou dynastii.

Obsah

Aby Swift posílil dojem, že se jedná o skutečný a ne o fiktivní cestopis, vložil na úvod dva texty.

• Prvním z nich je předmluva vydavatele pana Sympsona u příležitosti prvního vydání, v níž představuje autora a charakterizuje své (podle něho nezbytné) úpravy v knize.
• Druhým je dopis napsaný samotným Gulliverem a adresovaný vydavateli. Autor se v něm ohrazuje proti zkreslování textu svých cestopisů a kárá vydavatele za nepřesnosti a svévolné úpravy.

Fikci pravdivosti knihy pak podtrhují také mapky, přesné datování a autentická první osoba vyprávění.

Po tomto úvodu následují již jednotlivé díly knihy, jejichž názvy jsou:

• Cesta do Liliputu,
• Cesta do Brobdingnagu,
• Cesta do Laputy, Balnibarbi, Glubbdubdribu, Luggnaggu a Japonska,
• Cesta do země Hvajninimů.

Díly jsou rozděleny do kapitol, které jsou uvozeny tzv. epickým záhlavím stručně shrnujícím obsah kapitoly.

I. Cesta do Liliputu

• První díl knihy začíná krátkým nástinem dosavadního Gulliverova života. Díky podpoře příbuzných se mu dostalo výborného vzdělání, hodně četl, učil se cizím řečem, vystudoval medicínu a strávil šest let na moři jako lodní ranhojič. Pak se oženil, ale když se rozhodl zanechat námořních cest a zůstat doma se ženou a dětmi, nedařilo se mu dobře. Proto přijal nabídku kapitána lodi Antilopa, která se chystala na cestu do jižních moří. Plavba, která začala 4. května roku 1699 však skončila tragicky, protože loď ztroskotala u neznámého ostrova. Jedinému Gulliverovi se podařilo na ostrov doplavat a zde vysílením ztratil vědomí. Když se probral, zjistil, že je zajatcem asi patnáct centimetrů vysokých lidiček, obyvatel ostrova nazývaného Liliput. Když slíbil, že se bude dobře chovat, bylo mu umožněno se v největší budově Liliputu ubytovat a brzy se stal oblíbencem císařského dvora, jehož prostředí je líčeno jako satira na dvůr krále Jiřího I.
• Gulliver umožnil Liliputu porazit jejich odvěké nepřátele ze sousedního ostrova Blefusk tím, že ukradl celé blefuské loďstvo (válka mezi oběma ostrovy, která je líčena jako satira na dlouholeté nepřátelství Angličanů a Francouzů, byla zaviněna sporem o správnost způsobu rozbíjení vajíček, tj. zdali se mají loupat od tlustého či tenkého konce). Když však pomohl uhasit požár královského paláce tím, že se na něj vymočil, a odmítl učinit z Blefuska liliputánskou kolonii, jeho obliba v Liliputu prudce klesla. Byl obviněn z velezrady a odsouzen k oslepení. Ve výsledku ho ovšem, již bezbranného, chtěli nechat vyhladovět. Naštěstí se o tom dozvěděl od jednoho svého vysoce postaveného dobrého přítele a podařilo se mu pod záminkou návštěvy uprchnout do Blefuska, kde mu bylo dovoleno ostrovy opustit. Na pobřeží Gulliver našel záchranný člun ze své ztroskotané lodi, který si opravil a vydal se s ním na moře. Blefuskuánský císař mu dal na cestu malinkatý dobytek, který pak Gulliver, když se mu podařilo dostat se 13. dubna roku 1702 zpět do Anglie, doma předváděl na důkaz pravdivosti svého vyprávění.

II. Cesta do Brobdingnagu

• Po návratu z Liliputu se Gulliver vydal ještě téhož roku (20. června 1702) opět na moře. Tentokrát se plavil na lodi Dobrodružství kolem mysu Dobré naděje do Indie. Když byla loď zahnána bouří k neznámému pobřeží, poslal kapitán několik námořníků na břeh, aby vyhledali pitnou vodu. Gulliver, který si chtěl pobřeží prohlédnout, se vydal s nimi. Na své prohlídce se od námořníků trochu vzdálil a náhle zjistil, že odjíždějí zpět k lodi. Pronásledoval je totiž člověk obrovitého vzrůstu, ze kterého měl Gulliver takový strach, že se ukryl v obilí. Zde ho našel další člověk velký jak kostelní věž, který byl čeledínem jednoho místního sedláka. Gulliver tak zjistil, že se dostal do Brobdingnagu, který obývají šedesát stop (asi osmnáct metrů) vysocí obři. Sedlák vzal Gullivera do svého domu, aby ho ukázal své ženě a devítileté dcerce, která se ho ujala. Gulliver ji nazýval Glumdalkič (což v tamějším jazyce znamenalo chůvička) a ona jej nazvala Grildrig (zakrslík). Když ho spatřili ostatní lidé z vesnice, velmi se mu podivovali, a jeden z nich sedlákovi poradil, aby Gullivera ukazoval za peníze na trzích. O jeho existenci se brzy dozvěděli na královském dvoře a královna zatoužila mít Gullivera jako zvláštnost u sebe. Přemluvila sedláka, aby jí ho prodal. U dvora s ním zůstala Glumdalkič, která se od něho nechtěla odloučit. Královna, král i ostatní dvořané měli Gullivera rádi a často si ho nechávali přinášet do svých pokojů v přenosné bedničce, aby se s ním pobavili. Král si nechal od Gullivera vylíčit, jak to vypadá v Evropě a ve Velké Británii a poté konstatoval, „Ze všeho, cos řekl, nevysvítá, že by u vás bylo potřeba vůbec nějaké ctnosti k dosažení jakéhokoliv úřadu. (…) Z toho, co jsem se dověděl z tvé zprávy, a z odpovědí, které jsem z tebe pracně vymámil a vyždímal, nemohu leč usoudit, že valná část tvých krajanů je nejškodlivější drobná hnusná havěť, jaká se kdy z dopuštění přírody plazila po povrchu země.“ (překlad Aloys Skoumal)
• V Brobdingnagu strávil Gulliver tři roky a musel zde čelit také řadě nebezpečí, plynoucích z jeho malého vzrůstu (svedl například boj se dvěma krysami, byl ohrožován vosami velikými jako koroptve nebo ho odnesl v zubech zahradníkův pes). Nakonec se ho i s jeho přenosným obydlím zmocnil veliký orel, který pak bedničku upustil do moře. Ta se naštěstí nepotopila a byla zpozorována námořníky jedné anglické lodi, kteří Gullivera zachránili a dopravili 3. června roku 1706 zpět do vlasti.

III. Cesta do Laputy, Balnibarbi, Glubbdubdribu, Luggnaggu a Japonska

• Přestože se Gulliver vrátil z Brobdingnagu v červnu roku 1706, již za necelé dva měsíce (5. srpna) se přes prosby své ženy vydal na další cestu. Loď jménem „Naděje“ plula do Tonkinu, kde naložila zboží. Jeho část byla umístěna na šalupu, jejímž velitelem se stal právě Gulliver. Šalupa byla přepadena piráty, kteří vysadili Gullivera do člunu. Gulliver se zachránil na malém ostrůvku, odkud uviděl na nebi létající ostrov Laputa, obývaný uzavřenou aristokracií a vznášející se nad dolním ostrovem Balnibarbi (Laputa tak připravuje obyvatele Balnibarbi o slunce a o déšť a hrozí jim, že se zřítí, čímž je udržuje v poddanství, v čemž je možno spatřovat alegorickou kritiku tehdejší politiky Anglie k podrobenému Irsku). Samotní Lapuťané jsou velmi vzdělaní, znají matematiku, hudbu, mají moderní filozofii a hvězdářství, jsou však natolik zamyšlení a roztržití, že potřebují tzv. pleskače, kteří je jemně pleskají přes pusu, uši a oči, když mají mluvit, poslouchat či se dívat. Jejich kužel zájmů a znalostí je ovšem velmi úzký a nezajímají se ani o to, odkud Gulliver pochází. Opovrhují každým, kdo nemá alespoň základní znalosti matematiky nebo hudby. (popisem způsobu života a myšlení Lapuťanů chtěl Swift zřejmě poukázat na ztřeštěnost a podivínství dobových učenců)
• Z Laputy se Gulliver dostal na hospodářsky i kulturně upadající ostrov Balnibarby. Zde navštívil akademii plnou bláznivých vědců, kteří bádali například nad tím, jak vyloučit z okurek sluneční paprsky (za satirou na nepraktickou učenost se skrývá i autorovo varování před nebezpečím nekontrolovaného rozvoje vědy a techniky pro lidstvo). Potom se Gulliver vydal na ostrov čarodějů Glubbdubbdrib, kde mu jeden černokněžník na jeho přání vyvolal duchy zemřelých osobností (na základě jejich vyprávění může čtenář nahlédnout do dějinných procesů a poznat, kterak bývají dějiny překrucovány). Na dalším ostrově Luggnagg se Gulliver setkal s kastou nesmrtelných lidí, tzv. Struldbrugů, na jejichž příkladu Swift osvětluje nesmyslnost lidské touhy po věčném pozemském bytí. Struldbrugové jsou velmi mrzoutští a senilní a zdaleka nejsou šťastní, neboť musí nejprve zestárnout a teprve potom, až jsou nemohoucí, je jim dán věčný život. Od svých osmdesáti let jsou však oficiálně považováni za mrtvé, a proto jim je odebrán veškerý majetek.
• Z Luggnaggu pak odplul Gulliver do Japonska a odtud se vrátil 16. dubna roku 1710 do vlasti.

IV. Cesta do země Hvajninimů

• Nepoučitelný Gulliver se doma dlouho nezdržel a již 7. září roku 1710 znovu vyplul, tentokrát již jako kapitán lodi Dobrodruh, na svou poslední plavbu. Část posádky však zemřela na tropickou horečku, a tak byl Gulliver nucen najmout náhradníky. Aniž to však věděl, doplnil svou posádku o bývalé námořní lupiče. Ti se pak proti němu vzbouřili a vysadili jej na břehu neznámého ostrova. Byl to ostrov Hvajninimů – moudrých mluvících koní, jejichž svět byl velmi spořádaný a neexistovala v něm lež, krádež, opilství, pýcha ani jiné lidské neřesti. Na ostrově však žili také Jahuové, což byla koním podřízená stvoření s lidskými rysy a s příšerným chováním. Jahuy Gulliver neměl rád, protože v nich poznával sám sebe a ostatní Angličany, neboť se vyznačovali především zlomyslností, hrabivostí a nezřízenou touhou po bohatství a moci.
• Gulliverovi se mezi Hvajninimy velice líbilo, naučil se místní jazyk a chtěl zde zůstat navždy. Žil u jednoho Hvajninima, kterému vyprávěl o Anglii (tomu se však Anglie vůbec nezamlouvala). Po třech letech byl však požádán, aby ostrov opustil, neboť hvajninimské shromáždění došlo k názoru, že je nerozumné a zbytečné mít inteligentního Jahua (Gullivera), který nepracuje a potenciálně by mohl svést ostatní Jahuy k odporu. Kromě toho se Hvajninimové rozhodli, že všechny Jahuy vyhladí a nahradí je po všech stránkách lepšími osly. Guliver se proto vydal ve člunu na moře a zdárně doplul do Nového Holandska. Zde byl proti své vůli naloděn na portugalskou loď, se kterou nejprve nechtěl odplout, protože odmítal žít s lidmi. Nakonec se však 5. prosince roku 1715 vrátil domů. Zde se ovšem i nadále potýkal se svým odporem k lidem. Stal se samotářem a vyhýbal se i vlastní rodině. Ke konci knihy se vrátil ke své manželce a pořídil si dva koně, s nimiž dlouhé hodiny hovořil jejich jazykem.

Filmové adaptace

• Voyage de Gulliver à Lilliput et chez les géants (1902, Gulliverova cesta do Liliputu a mezi obry), Francie, režie Georges Méliès, němý film,
• Новый Гулливер (1935, Nový Gulliver), Sovětský svaz, režie Alexandr Ptuško,
• Gulliver’s Travels (1939, Gulliverovy cesty), USA, režie Dave Fleischer, animovaný film,
• The 3 Worlds of Gulliver (1960, Gulliverovy cesty), USA, režie Jack Sher,
• Případ pro začínajícího kata (1969), český film režie Pavel Juráček, natočeno na motivy třetího dílu Gulliverových cest, v roli Gullivera Lubomír Kostelka,
• Gulliver’s Travels (1977, Gulliverovy cesty), USA, režie Peter R. Hunt, v roli Gullivera Richard Harris; film je natočen na motiny prvního dílu (Cesta do Liliputu).
• Gulliver’s Travels (1996, Gulliverovy cesty), USA, režie Charles Sturridge, v roli Gullivera Ted Danson; dvoudílný televizní film adaptoval knihu v plném rozsahu.
• Gulliver’s Travels (2010, Gulliverovy cesty), USA, režie Rob Letterman, v roli Gullivera Jack Black, dále hrají Jason Segel, Emily Bluntová, Amanda Peet. Příběh je zasazen do moderní doby, natočeno na motivy prvního dílu (Cesta do Liliputu).

Překlady

• 1852 (Karel Pichler),
• 1897 (1914, 1930, Jan Váňa, Gullivera cestování do mnohých a vzdálených končin světa),
• 1910 – 11 (1925, 1929, Zdeněk Franta),
• 1910 (1911, Pavla Moudrá, Gulliverova dobrodružství),
• 1929 (Ladislav Vymětal, Cesty k rozličným vzdáleným národům),
• 1931 (1951, 1953, 1953, 1955, 1958, 1960, 1963, 1965, 1968, 1970, 1975, 1985, Aloys Skoumal; l. vyd. 1953 jako Cesty k rozličným dalekým národům světa, in: Výbor z díla),
• 1947 (František Marek-Müller) a další krácené adaptace, zvl. pro mládež.
• a mnohé další:
  • Gulliverovy cesty, SNDK, Praha 1951, přeložil Aloys Skoumal, znovu 1953, 1955, 1960 a 1965.
  • Výbor z díla, SNKLHU, Praha 1953, výbor, který obsahuje Gulliverovy cesty, uspořádal a přeložil Aloys Skoumal,
  • Gulliverovy cesty, SNKLHU, Praha 1958, přeložil Aloys Skoumal, znovu SNKLU 1963 a Odeon 1968.
  • Gulliverovy cesty, Albatros, Praha 1970, přeložil Aloys Skoumal, znovu 1975, 1985, 1990 a 2004.
  • Gulliverovy cesty, Aventinum, Praha 1997, vypravuje Vratislav Šťovíček, znovu 1999,
  • Gulliverovy cesty, Slovart Print, Bratislava 2006–2007, vypravěč neuveden, vydání obsahuje dva díly (Gulliver na Liliputu a Gulliver mezi obry).
  • Gulliverovy cesty, Fragment, Praha 2010, převyprávěla Jana Eislerová, ilustrace Antonín Šplíchal, vydání obsahuje celkem 21 kapitol upravených tak, aby jim porozuměly i menší děti, znovu 2014.
  • Gulliverovy cesty, Nakladatelství XYZ, Praha 2012, převyprávěla Alena Peisertová, ilustrace František Palme.
  • Gulliverovy cesty, Dobrovský s.r.o., Praha 2014, přeložil Jan Váňa (překlad je z roku 1914).
  • Gulliverovy cesty, Sun, Říčany 2016, přeložila Hana Suchardová, jde o překlad španělské adaptace pro děti a mládež (zatím poslední vydání).

TEST