Blog

William Shakespeare – Romeo a Julie – anglická renesanční milostná tragédie

Romeo a Julie (anglicky Romeo and Juliet) je hra o pěti jednáních – dějstvích, uvádí prologem ve formě sonetu do italské Verony, kde zuří nepřátelství mezi rodem Monteků (Montague) a Kapuletů, anglického herce, spisovatele a dramatika Williama Shakespearea napsaná asi roku 1595, inscenována asi roku 1596 nejpozději 1597 (viz níže).

William Shakespeare (asi *23. dubna, pokřtěn 26. dubna 1564, Stratford nad Avonou – †3. května 1616 podle gregoriánského kalendáře, Stratford nad Avonou) – Za jeho datum narození je některými autory považován 23. duben, neboť v té době bylo zvykem křtít chlapce tři dny po jejich narození.

Literární druh: drama; žánr: tragédie

Literárně historický kontext

• Renesance
  • Počátky renesance jsou obvykle kladeny do severní Itálie na přelomu 13. století a 14. století – někdy se uvádí 2. pol. 14. stol. nebo rok 1350. Kolébkou renesance jsou pak městské státy v Itálii – především město Florencie – někdy se uvádí „jednoznačně“ především město Florencie. Prim mezi nově vznikajícími městskými státy hrála taková města, která se účastnila námořního obchodu a obchodování vůbec (řemeslná výroba). Současně dochází i k rozvoji bankovnictví. Tento stav má své kořeny už ve 12. stol.!!!
    • Benátky, Janov, Pisa – námořní obchod
    • Florencie, Siena – bankovnictví – půjčování peněz
    • Florencie, Lucca – rozvoj řemeslné výroby
  • Předpokladem pro rozvoj měst bylo především:
    • vymanění měst z nadvlády šlechty a církve
    • města se začala utvářet samosprávné celky – jakési komuny = téměř samostatné městské státy
      • vznikají samosprávná města
    • ve městech sídlila velká část šlechty a zbytek šlechty, žijící na venkově, se stěhoval do měst
    • města vlastnila velký podíl na pozemcích kolem nich
    • šlechtické rody přestaly soutěžit s bohatými městskými rody, i mezi sebou, a propojily se s nimi pomocí sňatkové politiky = tzv. sňatky z rozumu
    • tak vzniká nový vládnoucí měšťansko-šlechtický patriciát

Hospodářský rozkvět měst vedl k uvolňování finančních prostředků do oblasti kultury, stavitelství, … Vzniká nový typ bohatého šlechtice a měšťana – tzv. mecenáš. Mecenáši tak prezentují své bohatství navenek a předhánějí se v zaměstnávání známých umělců, architektů, astronomů apod. Tak se stane, že umělec už není anonymní jako ve středověku, ale má své konkrétné jméno, které je zárukou kvality a prestiže.

• Humanismus
  • V souvislosti s renesancí se hovoří o humanismu – renesančním humanismu. Humanismus je bytostnou součástí renesance. Jestliže byla samotná epocha renesance nastartována ekonomickým blahobytem italských měst, pak humanismus byl nastartován touhou po vědění a osvobozením od pevně stanovených církevních dogmat. Do popředí se dostává zájem o jazyky a jejich studium – zvláště řečtiny, vědy, filozofii, umění a poezii klasické antiky – zvláště po r. 1453, kdy byl dobyt Turky Cařihrad a řečtí intelektuálové prchli do italských měst. To je v příkrém rozporu se středověkými hodnotami – pokora, zkoumání svého nitra a pasivita. Do popředí se staví vlastní názor umělce nikoliv církve. Pojetí krásy je na samém umělci – slouží jako prezentace hlubší vnitřní ctnosti a hodnot. Dochází tak k čím dál většímu rozporu mezi humanismem a náboženským učením, který vyústí v náboženské procesy – G. Galileo, G. Bruno; pronásledování vědců, filozofů, astronomů – hovoří se o tzv. krizi renesančního humanismu.
  • Původně byl humanismus otázkou bohaté šlechty a měšťanstva. Později se rozšířil i do středních vrstev – řemeslníci, studenti, …Velký vliv na rozšíření humanismu měl vynález knihtisku – zlevnil produkci knih, zrychlil jejich šíření.
  • Obecně se humanismus definuje jako odvrácení pozornosti od boha a náboženských otázek a věnování se především člověku a jeho pozemským záležitostem.

Anglická renesance

• Anglická renesance je termín užívaný pro kulturně a umělecky významné období v anglických dějinách, které začalo někdy na začátku 16. století a končí v polovině 17. století, a které se inspirovalo renesančním uměním severní Itálie.
• Pojem někdy bývá nesprávně spojován pouze s dobou vlády Alžběty I. (vládla 1558 – 1603), respektive s dobou Shakespearovou. Nové trendy se ale objevují v umění už na dvoře předcházejících Tudorovců, nejvýznamněji na dvoře Jindřicha VIII. a časově dlouho přesahují smrt Alžběty I. nebo Williama Shakespeara v roce 1616.
• Na severu (myšleno zeměpisně – na sever od Itálie) se renesance jako umělecký styl vyvinula pomaleji a ne tak nárazovitě jako v Itálii. Je nutné si také uvědomit časový rozdíl, který existuje mezi italskou a anglickou renesancí. Doba Petrarkova je od doby Shakespearovy vzdálena 200 let. V době, kdy renesanční myšlenky přicházejí do Anglie, se již v Itálii prosazuje manýrismus (přechod mezi renesancí a barokem).
• Stejně jako v ostatních severoalpských zemích zde (v Anglii) antický vzor neměl velký vliv. Angličané se nechali ovlivnit čistě italskou renesancí, ne jejími vzory – tzn., že se nenechali ovlivnit antikou.
• Jestliže v Itálii hrají prim vizuální umění jako malířství nebo sochařství, tak v Anglii se hlavní zájem upíral k literatuře.

Postavy

• Eskalus – vévoda veronský
• Paris – mladý šlechtic, příbuzný vévodův
• Montek a Kapulet – hlavy dvou znepřátelených rodů
• Stařec – z rodu Kapuletů
• Romeo – syn Montekův
• Merkucio – příbuzný vévodův a přítel Romeův
• Benvolio – synovec Montekův a přítel Romeův
• Tybalt – synovec paní Kapuletové
• Bratr (otec) Vavřinec (Lorenzo) – františkán
• Bratr Jan – z téhož řádu
• Baltazar – sluha Romeův
• Samson a Řehoř (Gregory) – sluhové Kapuletovi
• Petr – sluha Juliiny chůvy
• Abraham – sluha Montekův
• lékárník
• tři hudebníci
• panoš Parisův
• jiný Pano
• paní Monteková – manželka Montekova a matka Romeova
• paní Kapuletová – manželka Kapuletova a matka Juliina
• Julie – dcera Kapuletova
• Juliina chůva
• veronští měšťané, příbuzní obou rodů, masky, stráže, hlídky a družiny, chorus
• královna Mab

Obsah 1

• Hra o 5 jednáních (dějstvích) uvádí prologem ve formě sonetu do italské Verony, kde zuří nepřátelství mezi rodem Monteků (Montague) a Kapuletů.
• Vladař Escalus zakazuje ozbrojené potyčky.
• Montekův syn Romeo v masce na plese u Kapuletů poznává jejich jedinou dceru Julii a na první pohled se zamiluje.
• Jejich láska je stvrzena slibem manželství (tzv. „balkónová scéna”). Julie využije pomoci své chůvy a pod záminkou zpovědi je v cele františkánského mnicha bratra Vavřince (Lawrence) s Romeem tajně oddána.
• Odpoledne Romeo zasáhne do Kapulety vyprovokovaného souboje přítele Merkucia s Juliiným bratrem Tybaltem, jeho pokus o smír však nepřímo zaviní Merkuciovu smrt.
• Sám tak donucen k boji, Romeo Tybalta zabíjí.
• Je vypovězen z Verony, před odchodem však stráví s Julií noc.
• Nazítří musí Julie svolit ke sňatku s hrabětem Parisem.
• Východisko jí nabízí bratr Vavřinec v podobě uspávacího nápoje, který způsobí domnělou smrt.
• O tomto plánu není však včas informován Romeo, vrací se tajně v noci z Mantovy, přede dveřmi hrobky vraždí truchlícího Parise a sám se otráví ještě před příchodem bratra Vavřince, který nemůže zabránit ani sebevraždě probudivší se Julie.
• Nad márami milenců uzavírají pozůstalí obou rodů (Romeova matka zemřela žalem) v přítomnosti vladaře „chmurný mír“.

Obsah 2

• Příběh se odehrává v 16. století v italském městě Verona, kde žily dva významné rody – Kapuleti a Montekové. Mezi nimi se již léta táhl dávný spor. Děj příběhu začíná popisem střetu mezi Monteky a Kapulety na náměstí ve Veroně, který ukončí až vévoda Eskalus. Těmito vyhrocenými spory mezi oběma rody je naplněno první jednání tragédie.
• Nyní se však po celé Veroně šíří zpráva, že u Kapuletů bude velký maškarní ples a při této příležitosti má být oznámeno zasnoubení Julie s Parisem. Toto se dozví i Montek Romeo a se svými dvěma věrnými druhy Merkuciem a Benvoliem se rozhodne navštívit tento ples, přestože se koná v domě úhlavních nepřátel. Romeo tam se svými druhy pod rouškou plesové masky skutečně pronikne a ocitne se na plese, kde jsou přítomni všichni příbuzní a známí rodiny Kapuletů. Tybalt však Romea pozná a chce ho zostudit tím, že vyprovokuje bitku kvůli tomu, že si dovolil vstoupit na ples Kapuletů. Starý Kapulet ale jeho počínání zastaví s tím, že nechce skandál po celé Veroně. Romeo tedy se svými přáteli zůstává na plese a spatří zde Julii. Ta se mu zdá překrásná a říká, že doposud nepoznal lásku, dokud nespatřil tuto ženu. Láska na první pohled.
• Ples pomalu končí, ale oba mladí lidé na sebe musí pořád myslet. Romeo v noci tajně navštíví zahradu Kapuletů a vyslechne Juliino vyznání vřelých citů k němu. Sám se pak dá poznat a pod balkónem u Juliiny ložnice jí otevřeně vyzná lásku. Druhý den oba milence tajně oddá otec Vavřinec, který mladou dvojici podporuje, protože doufá, že sňatek Romea a Julie pomůže jejich rodiny usmířit.
• Jenže Tybalt, Juliin bratranec, nenávidí Romea. Odpoledne v den svatby zabije Tybalt Romeova přítele Merkucia, který přijme výzvu k boji místo Romea (ten Tybalta nyní považuje za příbuzného), a Romeo následně zabije Tybalta. Za vraždu Tybalta je vyhoštěn z města Verony a odchází do Mantovy. Mladí manželé se musí rozloučit. Pan Kapulet, který samozřejmě nic neví o sňatku své dcery, má pro Julii zprávu, že již zítra bude mít svatbu s Parisem. Julie s tím nesouhlasí, ale otec jí dá jen dvě možnosti: buď svatba s Parisem, nebo ať táhne z jeho domu. Proto zoufalá Julie s pomocí chůvy požádá otce Vavřince o pomoc. Ten zajistí nápoj, po kterém bude Julie vypadat mrtvá, a Romeo si pro ni nakonec přijde do hrobky Kapuletů.
• Nápoj ji uspí a Julie skutečně vypadá jako mrtvá. O jejím pohřbu se dozví i Romeo, ke kterému shodou náhod nedorazil posel od otce Vavřince se zprávou, že Julie ve skutečnosti nezemřela. Posel nedorazil, protože nebyl vpuštěn do města kvůli zdejšímu moru. Romeo si koupí jed u lékárníka v Mantově, vrátí se zpět do Verony a jde naposledy políbit Julii. Na hřbitově potká Parise a v souboji jej zabije. Romeo poté vstoupí do hrobky Kapuletů a spatří Julii. Zoufá si nad osudem a její smrtí a znovu jí vyznává lásku. Po rozloučení se světem Romeo jed vypije. Julie se probouzí, ale Romeo vedle ní leží již mrtvý. Zdrcená Julie vezme Romeovu dýku a probodne se. Takto skončil věčný spor mezi rodinami Kapuletů a Monteků, rodiny usmířil až smutek nad ztrátou jejich dětí. Nechaly vystavět zlaté sochy Romea a Julie, které ve Veroně stojí dodnes.

Literární charakteristika díla

• R. a J. je poetické drama kladoucí důraz nejen na jevištní složku, ale i na zvláštní kvality básnického jazyka.
  • Bohatě se zde odstiňuje (rozdíly promluv postav podle toho, z jakého prostředí pocházejí) použití verše a prózy (až k experimentu s hovorovou mluvou v blankversech chůvy), střídání blankversu s heroickými dvojveršími, využití sonetu (např. v prologu) a jiných strofických útvarů.
• Nejpříznačnější komplexy básnických obrazů navozují pojetí milostné vášně jako jedinečného vztahu individu k ideálu, který vlastně splývá se skutečný smyslovým předmětem jeho touhy (kontrast „nového citu” Romea k Julii a „staré touhy” abstraktního vztahu Romea k Rosalině, založeného na ideálu kurtoazní lásky – viz níže).
• Domácké prostředí, tvořící rámec konfliktu R. a J., je však světem bez ideálů, pro nějž je charakteristický protiklad každodennosti (životní pragmatismus a slepá následování instinktů) a upadajících obřadních zvyklostí (např. kurtoazní klišé v plesové scéně).
• Pro postavy, které se toto prostředí snaží reflektovat (chovat se podle něj, Merkucio), se nabízí tragické východisko – Merkucio přijme souboj cti za Romea a umírá v něm, milenci však nejsou schopni opustit svět svých ideálů – zamilovanosti a vidět skutečnost svého prostředí jinak než v podobě slepé osudovosti – vzájemné lásky.

• První dochovaný text R. a J., tzv. „špatné kvarto“, vznikl pravděpodobně na základě odposlechu z představení (určuje tedy i nejzazšĺ hranici, kdy byla hra poprvé inscenována před dubnem 1597).
  • 2. kvarto je značně delší a je základem pro současné texty i pro 3. kvarto (1609, 1612) a text 1. folia (1623).
• R. a J. vychází zhruba ze 2 základních zdrojů:
  • z ital. renesančních novel (L. Da Porto, M. Bandello) a dramat (L. Groto), děl opírajících se snad o historickou událost z počátku 14. stol. a zprostředkováními W. Paintera a zvl. b. Tragická historie Romea a Julie (1562) od A. Brooka
    • Námětem je nešťastný příběh milenců ze dvou mocných znepřátelených kupeckých rodů ve Veroně na přelomu 13. a 14. století, zvaných italsky Cappelletti a Montecchi.
      • Literárně jej původně zpracoval v roce 1554 Matteo Bandello ve své sbírce novel, ze kterých Shakespeare čerpal i další náměty. Text přeložil a převedl do veřšů roku 1562 anglický básník Arthur Brooke. Brookeův Tragický příběh o Romeusovi a Juliettě má 3000 veršů. Dalším anglickým překladatelem Bandella byl William Painter, který vydal v druhém svazku díla Letohrad z roku 1567 příběh milenců Rhomea a Julietty.
  • dále čerpá ze soudobé renesanční poezie (vliv antropomorfní, astrologické obraznosti „domu lásky” např. v Sidneyově sonetovém cyklu Astrofel a Stella).
• R. a J. byla od počátku velmi oblíbená hra (o tom svědčí i anonymní balada z 1596).

Blankvers – nerýmovaný verš – tzn., že se verš ve strofě (sloce) nerýmuje s jiným veršem. Jinak řečeno verše se ve strofě vůbec nerýmují.

blankvers v promluvě chůvy – příklad
Víc nebo méně; ze všech roku dní
v noc před Petrem jí bude čtrnáct let.
Má Zuzanka, — všem duším křesťanským
dej Pánbůh lehké odpočinutí! —
s ní byla v jednom věku. — Bůh si vzal
mou Zuzku; bylať příliš hodná pro mne;
leč, jak jsem řekla, v noc před svatým Petrem
jí bude čtrnáct; na mou věru tak;
mám dobrou paměť. Jedenáctý rok
teď máme po tom zemětřesení; …

Sonet – (z provensálského sonet nebo z italského sonetto, tj. písnička) je literární poetický útvar, který vznikl v 1. pol. 13. století, vyznačující se přesně vymezenou strukturou 14 veršů a logickým členěním (14 veršů je rozdělených do dvou čtyřveršových a dvou trojveršových slok = italský sonet; nebo do tři čtyřverší a jednoho dvojverší = anglický sonet).

• italský sonet – a-b-b-a, a-b-b-a, c-d-c, c-d-c (nebo c-d-e, c-d-e) = 14 veršů
• anglický sonet – a-b-a-b, c-d-c-d, e-f-e-f, g-g = 14 veršů

sonet v promluvě choru – příklad
Teď stará tužba zmírá; po ní hlásí
se o dědictví mladé zanícení;
ta, po níž láska k smrti vzdychala si,
teď podle Julie již krásnou není.
Jest milován Romeo milující;
je oba poutá hledů kouzlo steré;
on vzdychá k domnělé své protivnici,
jež krmi lásky z hrůzných udic bere.
Jmín škůdcem, nesmí u ní vysloviti
své přísahy, jak milencův to zvykem;
a ta, jež rovněž tolik lásky cítí,
jej spatřit nesmí ani okamžikem.
Však vroucnost sílu, čas jim volnost skýtá,
a protivenství v sladké blaho zkvítá.

Kurtoázní lyrika = dvorská lyrika

• Dvorská (kurtoazní) lyrika byla pěstována na šlechtických dvorech jižní Francie ve 12. až 13. století.
• Bohatá, všemi vymoženostmi zhýčkaná šlechta si vytváří nový literární model.
  • Z hrdinského rytíře se stává rytíř dvorný, nadále oddaný svému pánu, následně však i jeho ženě.
  • Krása a ušlechtilost pánovy manželky nutí rytíře k statečným činům, zároveň je však jeho srdce zasaženo marnou a nenaplněnou láskou.
    • Po zániku jihofrancouzských honosných šlechtických sídel (francouzský král pod pláštíkem očisty země od kacířství uspořádá na jih Francie křížovou výpravu) se kult milostné poezie opěvující nedostupnou ženu postupně rozšířil do Evropy a stal se spolu s antickým odkazem jedním ze základů italské renesanční lyriky.

Folio a kvarto

• Folio nebo in folio (z lat. folium, list), zkráceně také 2° nebo fo, je označení pro největší formát knih, který vzniká jedním přeložením archu papíru. Foliový formát má obvykle výšku 380 mm nebo větší. Kniha tohoto formátu se nazývala foliant. Dnes by se podobal formátu A3, folio ma 4 strany = 4xA3.
•  je vydaná sbírka her Williama Shakespeara z roku 1623. Moderní vědci obyčejně odkazují na toto dílo jako na První folio.
  • První folio – sbírka byla vytištěna v knižním formátu folio s výškou hřbetu asi 40 cm a obsahuje 36 her. Byla připravena Shakespearovými kolegy Johnem Hemingesem a Henrym Condellem.
    • Ačkoli osmnáct Shakespearových her bylo vydáno ve fromátu quarto (dvojí přeložení, dnes A4, kvarto má 8 stran = 8xA4) před rokem 1623, tak První folio je pravděpodobně jediný spolehlivý zdroj pro asi dvacet jeho her a cenný zdroj textu i pro mnohé z těch, které byly vydané předtím. Folio zahrnuje všechny hry obecně připisované Shakespearovi s výjimkou her Perikles, Dva vznešení příbuzní a dvou ztracených her Cardenio a Love’s Labour’s Won.

Překlady

Mezi překladateli díla do češtiny prosluli Martin Hilský (přeložil největší počet Shakespearových děl, včetně sonetů), Jiří Josek, Alois Bejblík, E. A. Saudek, Josef Topol a Josef Václav Sládek

• 1847 – František Doucha (1872, 1883)
• 1861 – Josef Čejka
• 1899 – Josef Václav Sládek (1913, 1923, 1962; vyd. 1962 in: Tragédie I)
• 1929 – Bohumil Štěpánek
• 1954 – Erik Adolf Saudek 1955, 1957, 1958, 1963, 1983, 1985; vyd. 1957 in: Výbor z dramat, vyd. 1958 a 1983 in: Tragédie; vyd. 1963 in: Hry)
• 1964 – Josef Topol
• 1964 – Zdeněk Urbánek, rozmn. 1980 Břetislav Hodek

Inscenace

• 1853 (Stavovské divadlo, Praha)
• 1864 (Prozatímní divadlo, Praha)
• 1865 (Pavel Švanda st., Městské divadlo, Plzeň)
• 1887 (František Kolár, Prozatímní divadlo, Praha),
• 1884 (František Kolár, Národní divadlo, Praha)
• 1901 (1913, Jaroslav Kvapil, Národní divadlo, Praha)
• 1924 (Karel Hugo Hilar, Národní divadlo, Praha)
• 1938 (Jiří Frejka, Národní divadlo, Praha)
• 1939 (Oldřich Stibor, Ceské divadlo, Olomouc)
• 1945 (Emil František Burian, D 46, Praha)
• 1953 (Jaromír Pleskot, Krajské oblastní divadlo, Olomouc)
• 1953 (Milan Pásek, Státní divadlo, Brno)
• 1954 Karel Palouš, Realistické divadlo Z. Nejedlého, Praha)
• 1958 (Václav Špidla, Divadlo J. K. Tyla, Plzeň)
• 1962 (Jan Kačer, Divadlo P. Bezruče, Ostrava)
• 1963 (Otomar Krejča, Národní divadlo, Praha)
• 1970 (Ota ševčík, Divadlo J. K Tyla, Plzeň)
• 1971 (Zdeněk Kaloč, Státní divadlo, Brno)
• 1980 (Ivan Balada j. h., Jihočeské divadlo, České Budějovice)
• 1982 (Miroslav Krobot, Divadlo Vítězného února, Hradec Králové — Studio Beseda)
• 1985 (František Hromada, Západočeské divadlo, Cheb; přel. Jiří Josek)
• 1985 (Zbyněk Srba, DISK, Praha).

Adaptace

Kolísání rytmu fyzické hry mezi vřavou a obřadným tancem se stalo podnětem k:

• baletním a operním zpracováním (Sergej Prokofjev 1935, Charles Gounod 1867 a Vincenzo Bellini 1830)
• singspielům – zpěvohry (Josef Antonín Benda, 1776)
• symfonickým básním (Hector Berlioz 1839) aj. (Petr Iljič Čajkovskij 1869)

Filmové adaptace

• Renato Castellani (Velká Británie – ltálie) 1954
• nejznámější je z roku 1968 v režii Franca Zeffirelliho
• moderní verze z roku 1996 v režii Baze Luhrmanna
• příběh R. a J. bal také inspirací pro novodobou verzi příběhu – muzikál West Side Story

TEST