Blog

1. Platónův život

„Tenkrát, když jsem byl mlád, bylo to se mnou zrovna tak, jako s mnoha jinými; myslil jsem. že jakmile se stanu svéprávným, hned se oddám politické činnosti. A tu jsem zažil takovéto zvláštní události politického života: Protože bylo tehdejší ústavě mnohými mnoho vytýkáno, nastane převrat a v čelo nového zřízení se postavila vláda jedenapadesáti mužů… a třicetičlenná vláda se ujala neomezené moci. Tu byli někteří z těchto moji příbuzní a známí a hned mě vybízeli k veřejné činnosti… A není divu, co jsem zažil při svém mládí; myslil jsem totiž, že budou spravovat obec tím způsobem, aby ji vedli z nespraved­livého života k spravedlivému jednání, a proto jsem je napjatě pozoroval, co budou dělat. A když jsem ovšem viděl, že zásluhou těchto mužů se v krátkém čase zdála dřívější ústava zlatou proti nynější – mezi jiným také povolali mého staršího přítele Sokrata, o němž bych snad bez ostychu mohl říci, že byl nejspra­vedlivější muž své doby, a poslali spolu s jinými pro kteréhosi občana, aby jej násilím přivedl na popravu, patrně za tím účelem, aby byl …zapleten do jejich počínání; ale on neposlechl a raději podstoupil nebezpečenství nejhoršího stíhání, než aby se stal společníkem jejich nešlechetných skutků – když jsem tedy viděl všechno to i jiné takové věci, ne nepatrné, pocítil jsem odpor a odvrátil jsem se od tehdejších špatností. Ale za nedlouhý čas padla vláda třicítky a spolu s ní celá tehdejší ústava; a tu opět, sice už méně prudce, ale přece mě táhla touha po veřejné a politické činnosti … Ale zvláštním dopuštěním osudu pohnali někteří mocní lidé zase toho našeho druha Sokrata na soud, uvalivše naň nejnespravedlivější žalobu, jaká byla právě pro Sokrata nejméně vhodná; jedni totiž jej pohnali, druzí odsoudili a usmrtili jako bezbožného, toho muže, který se tenkrát nechtěl zúčastnit nespravedlivého zatčení jednoho z přátel tehdejších vyhnanců … Jak jsem tak pozoroval ty věci i lidi činné v politickém životě i zákony a občanskou mravnost, čím lépe jsem do toho viděl a věkem byl pokročilejší, tím obtížnějším se mi jevilo správně řídit veřejné věci. Neboť ta činnost, jak jsem viděl, nebyla možná bez přátel a věrných druhů … Také psané zákony i mravy se kazily udivujícím způsobem, takže já, který jsem byl na začátku pln veliké horlivosti pro veřejnou činnost, když jsem se tak na to díval a viděl, jak se všechno o překot řítí, nakonec jsem dostával závrat; neustal jsem sice uvažovat, jakým způsobem by asi bylo možno napravit toto i všechen ústavní život, ale čekal jsem na příhodnou dobu k činnosti; konečně jsem však usoudil o všech nynějších státech, že všechny jsou spravovány špatně – neboť stav jejich zákonů je téměř nezhojitelný bez nějakého neobyčejného opatření provázeného štěstím -, a byl jsem přinucen říci ke chvále pravé filozofie, že jen z jejího hlediska je možno spatřit, v čem záleží spravedlnost jak ve státě, tak v životě soukromém; že tedy lidské pokolení nevyjde z běd dokud se budoucí stav pravých a opravdových filozofů neujme politické vlády, anebo dokud se třída držitelů vládní moci nějakým božským řízením neoddá vážně filozofii.“

Zde před sebou máme určující dojmy Platónova života a mnohé poukazy k motivům jeho filozofického a politického myšlení, jak je on sám vylíčil v jednom ze svých dopisů.  Platón se narodil r. 427 př. n. 1. v jedné z předních athénských rodin. Bylo mu 20 roků, když jeho cestu překřížil Sokrates a rozho­dujícím způsobem ho navždy ovlivnil – vzdal se svých literárních pokusů a obrátil se k filozofii. Osm roků byl jeho žákem. Pod otřesným dojmem Sokratova odsouzení a jeho popravy – citovali jsme Platónovo vlastní vylíčení té scény v předchozím oddíle – své rodné město záhy opustil, na přechodnou dobu odešel do Megary, později podnikl rozsáhlé cesty, které ho údajně zavedly i do Egypta a seznámily ho s tamějším náboženstvím a učeností a s egyptskými kněžími. Snad pronikl i dále na východ a poznal moudrost Indů – mnohé v jeho díle to potvrzuje. Určitě ale pobyl delší dobu v řeckých koloniích v jižní Itálii a na Sicílii, kde navázal úzké vztahy s pythagorejskou školou a kde získal rozhodující podněty pro své pozdější myšlení. Nějaký Čas se zdržoval v Syrakusách na dvoře tyrana Dióna, kterého se snažil, nakonec bezvýsledně, získat pro své ideje. Roku 387 př. n. l. otevřel ve své zahradě v Athénách školu, která ještě celá staletí po jeho smrti měla existovat jako „platónská Akademie“. Zde vyučoval bezplatně okruh žáků, kteří se brzy kolem něho shromáždili. Žil zcela touto činností, kterou přerušoval jen příležitostnými, ale opět marnými cestami do Syrakus. Dosáhl věku 80 let a zemřel uprostřed práce.

• 427 př. n. l., † 347 př. n. l., řecký filozof; jeden z největších myslitelů v dějinách filozofie
• působil v Athénách
• výrazně ovlivněn sokratem
  • bylo mu 20 let, když se setkal se Sókratem
  • osm let mu naslouchal coby jeho pilný žák
  • po odsouzení učitele a jeho popravě, rodné město opouští
  • odešel do Megary
    • podnikal odtamtud mnohé cesty
    • snad byl i v Egyptě, a také v Indii (mnohé v jeho díle to naznačuje)
• asi 387 př. n. l. založil ve své zahradě v Athénách athénskou filozofickou školu
  • po jeho skonu měla existovat pod jménem „platónská Akadémie“
  • zde vyučoval bezplatně
• při návštěvách Sicílie se pokusil realizovat představu filozofa-panovníka na dvoře syrákúského tyrana Dionýsia II. (367 – 344 př. n. l.); jeho ambice ztroskotaly
• vynikající stylista; užíval poetické obrazy, příměry a filozofické mýty (zejm. mýtus o jeskyni)
  • Mýtus o jeskyni
    “Příběh je postaven mimo realitu. Vězni seděli na zemi. Byli svázáni a museli se dívat pouze na stíny. Mysleli si, že stíny jsou skutečný svět kolem nich. Jeden člověk se po mnoha letech odpoutá a zjistí, že stíny nejsou pravda. Vznikají jen díky slunci. Jeho povinností je toto poznání předat ostatním. Ti se ale brání vzdát se svého ideálu pravdy.“
  • Řada symbolů:
    • stíny – realita, život, svět, ve kterém žijeme
    • slunce – svět iluzí, věčný a pravdivý
• všechna díla (kromě několika Listů a proslulé stylizované Obrany Sókratovy) majípodobu dialogů
  • většinou jsou vedeny Sókratem jako tlumočníkem Platónových myšlenek
  • měly být podnětem k vlastnímu filozofickému zamyšlení, nikoli systematickým vyjádřením Platónových názorů
• rané dialogy (např. Lachés – o statečnosti, Gorgiás– o filozofii a rétorice) vznikalypod přímým vlivem Sókratovým
  • Platón v nich usiloval zejm. o přesné vymezení etických pojmů
• ve vrcholném období rozpracoval učení o ideách (Faidón, Faidros, Parmenidés) a o společnosti (Ústava)
  • pozdější práce tyto myšlenky doplnily a revidovaly (Zákony, Tímaios)

Akadémie

• filozofická škola založená kolem 387 př. n. l. Platónem v Athénách
• nazvána podle předměstí, jehož ochráncem byl hérós Akadémos
• s filozofií se žáci seznamovali při přednáškách Platóna i dalších členů Akadémie, kteří zde mohli rozvíjet a přednášet vlastní názory (Aristotelés)
• dějiny Akadémie mají tři hlavní etapy:
• v období staré Akadémie (Speusippos, Xenokratés)
  • se škola přidržovala zejména dogmatických prvků ve filozofii svého zakladatele
  • důraz se kladl na filozofický význam matematiky a na další pýthagorejské motivy v Platónově učení
• období střední Akadémie (Arkesiláos)
  • zdůrazňovány skeptické momenty Platónovy filozofie
  • tato tendence vrcholila v počátcích nové Akadémie, zvl. u Karneada, jehož učení se stalo jedním z hlavních teoretických základů celého pozdního skepticismu
  • v 1. stol. př. n. l. došlo v Akadémii k ústupu od skeptické orientace a postupně zde převládlo eklektické přejímání názorů různých filozofických škol
• v posledních fázích vývoje – pozdní Akademie –  v ní pod vedením Prokla převládl novoplatónismus, který původně vznikl mimo vlastní rámec školy
• v roce 529 n. l. byla dekretem císaře Justiniána Akadémie zrušena
  • Akademie (slovníková definice podle Ottova slovníku naučného vydaného v letech 1888 – 1909 ve 28 svazcích) A-ií z příčiny výše označené nazývá se škola stoupencův a následovníků Platónových, kteráž v dějinném vývoji v odchylné, po sobě následující odrůdy se rozdělila, tak že rozeznávati sluší a-ii starou, střední a novou, z nichž prvá založena byvši Platónem obsahuje nejprvnější žáky jeho, zvláště Speusippa, Xenokrata, Hérakleida Pontského, Filippa z Opuntu, Hestiaia z Perinthu, Menedéma Pyrrhaiského, Kratéta z Athén, jakož i Polemóna a Krantora, a nesouc se směrem dogmatickým přidržuje se přísně odkazu Platónova; druhá (střední) zahájena byvši Arkesilaem zavádí v učení Platónovo živel skeptický a čítá mezi stoupence své Lakyda, Téleklea, Euandra, Hégésina, Karneada a Kleitomacha; třetí (nová), založená Filónem z Larissy, který od skepse k původnímu směru dogmatickému vrátiti se usiloval, prohlašuje za záruku jistoty vědění samozřejmost (εναργεια). Ježto však Karneadés skepsi Arkesilaovu podstatně změnil tím, že pojmem pravděpodobnosti (probability) aspoň částečně návrat k dogmatismu možným učinil, počínají mnozí tímto filosofem třetí a-ii, k níž dále náležejí žáci Karneadovi: Kleitomachos, Métrodóros, Aischinés a Charmidas, načež následuje obyčejně čtvrtá, Filónem z Larissy založená a duchem opět dogmatickým se nesoucí, a pátá, jejíž zakladatel Antiochos z Askalónu názory akadémické s učením školy stoické smířiti a ve shodu uvésti usiloval. Ze žáků jeho vynikali: Aristos, Theomnéstos, Eudóros, Thrasyllos.

2. Nauka o idejích

• obecné pojmy existují jako ideje odděleně od smyslového světa
  • tvoří vlastní neměnnou říši
• nejvyšší je idea dobra (v hmotném světě se připomíná v podobě ideálu krásy)
  • která umožňuje bytí i poznatelnost ostatních idejí
• jednotlivé bytosti a věci smyslového světa získávají své bytí jakousi „účastí“ na ideách
• duše je spojovacím článkem ideálního a smyslového světa
  • k poznání dochází tím, že se duše rozpomíná na ideje, na něž hleděla při své prenatální existenci (Faidros)

já – subjekt, duše člověka bytí – substance, svět absolutno – ideje methexis – podílení se idejí na světě anamnesis – rozpomínání se duše na svět idejí zkušenost – smyslové vnímání světa

Erós

• k poznávání idejí se může povznést pouze ten, kdo má filosofický pud
• tento pud nazývá Platón „Erós“
  • erós je puzením smrtelníka povznést se k nesmrtelnosti

Dialektika

• vlastním prostředkem k poznávání idejí, je dialektické myšlení (pojmové myšlení)
• při tvoření pojmů je třeba, vyvarovat se toho, abychom z pouhých slov chtěli získat poučení, jež nám může poskytnout jen pojem věcí
• d. je umění proniknout společným hledáním v rozhovoru k tomu, co je všeobecně platné

Bytí idejí

• Ideje – řecky eidos, nebo ideá, původně obraz
• „Ideu předpokládáme tam, kde řadu věcí označujeme týmž jménem.“
  • ideje jsou podle Platóna, formy, rody, obecné rysy bytí
    • vězením je náš obvyklý způsob života
    • pouhý stín je naše okolí, jak nám je ukazují smysly
    • výstup a pohled na věci nahoře znázorňuje vzlet duše do světa idejí
  • ideje jsou veskrze reálné, jak nám ukazuje podobenství o jeskyni, jedině ony mají pravou realitu
  • jednotlivé věci jsou pomíjivé, ale ideje trvají jako jejich nepomíjivé pravzory

Idea a jev

• „Jak vzniká svět stínů, viditelný svět?“
• „Jak dochází k tomu, že se ideje, které existují ve vyšší sféře mimo svět, zjevují byť nedokonale a oslabeně, v předmětech smyslového světa?“
• „Musí být přece ještě něco druhé, materiál v němž se ideje obrážejí.“
• „Jaká síla vypůsobuje, aby se ideje jako pouhé v sobě spočívající praobrazy vůbec v látce obrážely?“
• „Je nutný ještě třetí princip, který by mezi oběma prvními prostředkoval nebo stál nad nimi.“

Duše a nesmrtelnost

• duše má podle Platóna tři části:
  • Myšlení
    • je v hlavě – je jedinou, nesmrtelnou částí duše
  • Vůli
    • cit se nalézá v hrudi
  • Žádostivost
    • má své místo v podbřišku
• nesmrtelná duše
  • podle Platóna, nemá počátek ani konec, proto hledání a poznávání je tedy vzpomínání (anamnésis)
• v říší idejí stojí nejvýše idea nejvyššího dobra
  • v jistém smyslu je ideou idejí
  • je nejvyšší cíl, je závěrem a koncem světa
  • Platónova etika je důsledkem spojení této ideje nejvyššího dobra a názoru, že na světě idejí se člověk spolupodílí nesmrtelnou duší
    • proto je cílem a smyslem člověka osvojit si nejvyšší ideu tím, že se pozdvihuje do nadsmyslového světa
    • tělo a smysly jsou pouta, jež zabraňují – Sóma séma – tělo (je) hrob (duše)

3. Nauka o společenském uspořádání

• v Ústavě vytvořil projekt dokonalé obce, v níž spolupracují tři stavy:
  • vládci-filozofové
    • reprezentují zájem celku
    • dominuje u nich duše rozumová, jejíž ctností je moudrost
  • strážci
    • chrání obec
    • dominuje u nich duše vznětlivá, jejíž ctností je statečnost
  • a výrobci
    • rozmnožují materiální statky
    • dominuje u nich duše žádostivá, jejíž ctností je uměřenost
• Polis
  • správné uspořádání státu
  • nejvyšší myslitelná forma mravního života, je mravní život společenství v dobrém státě
  • ústav je tolik druhů, kolik je druhů lidí.
    • Aristokracie vláda nejlepších
    • Oligarchie vláda bohatých
    • Demokracie vláda svobody
    • Tyranie vláda násilí
  • vadná zřízení jsou podle Platóna: krétský model, oligarchie, demokracie, tyranis

Ideální stát

• Stát má tři přirozené úkoly:
  • výživu a zisk jako základ
  • obranu navenek
  • řízení rozumem
• Stát má tři přirozené stavy
  • řemeslníky
  • strážce, vojáky
  • vládce

• nejvýznamnějším přímým žákem byl Aristotelés (jenž ovšem učení o ideách podrobil kritice)

pokračovatelé Platóna

• ve 3. stol. n. l. na Platónovo učení navázal novoplatónismus,
• ve středověku Augustinus
• a v období renesance Akademie florentská
  • Akademie florentská, Akademie platónská
    • sdružení italských filozofů, básníků a umělců, založené v roce 1459 Cosimem Medici z podnětu G. G. Plethona
    • na rozdíl od oficiálních filozofických center se zde nepřednášelo, ale besedovalo
    • pěstováním platónské filozofie vystupovala Akademie florentská proti aristotelismu, poznamenanému scholastikou
    • největšího rozkvětu dosáhla za M. Ficina a Pica della Mirandoly