Blog

1. Sókratův život

Sokrates se narodil okolo r. 470 jako syn sochaře a porodní báby v Athénách. Své rodné město opouštěl jen tehdy, když se zúčastnil polních tažení, při nichž vynikal statečností a schopností snášet námahu. Jeho zevnějšek, soudě podle jedné dochované busty, neodpovídá ani obvyklému obrazu Řeka, ani obrazu filozofa. Mohutná zavalitá postava, široká hlava, kulatý obličej s tupým nosem, celý jeho postoj — to vše připomíná spíše řemeslníka, jímž svým původem také byl. Povolání svého otce, kterému se vyučil, však brzy opustil a právě tak zaned­bával svou rodinu — příslovečnými se staly výčitky jeho ženy Xantipy — aby se mohl zcela věnovat novému způsobu vyučování, k němuž se cítil povolán.

Prostě, téměř nuzně oblečen se den co den procházel po athénských ulicích a náměstích. Obklopoval ho pestrý průvod žáků, mezi nimi mnoho mladíků z předních rodin města. Vyučoval bezplatně a živ byl z pohostinnosti svých žáků a přátel. Vyučování tvořil pouze rozhovor, hra otázek a odpovědí. Sokrates se neobracel jen na své žáky, ale rád oslovoval i nahodilé kolemjdoucí, příslušníky všech vrstev. Začínal zpravidla nevinnými otázkami, které stále prohluboval, a nepolevil, dokud nepřivedl rozhovor k obecným filozofickým otázkám jako: Co je zdatnost? Jak se dobereme pravdy? Která ustávaje nejlepší? Přitom svého partnera zaháněl stále více do úzkých tak dlouho, dokud vyčerpán nepřiznal své nevědění — to však byl výsledek, kterého chtěl Sokrates dosáhnout.

Pro pochopení jeho dalších osudů je nezbytná znalost politické situace v tehdejších Athénách. Ústava tohoto města byla velmi demokratická. Ovšem když mluvíme o řecké demokracii, nesmíme nikdy ztratit ze zřetele, že masa obyvatelstva, v Athénách např. více než polovina počtu obyvatel, byli bezprávní otroci. Z výnosu jejich práce vyrůstal blahobyt ostatního obyvatelstva. Všechno, co u řeckých spisovatelů čteme o různých formách ústavy, se vždy – vztahuje na tuto menšinu svobodných občanů. Nikoho nenapadlo pochybovat o spravedlnosti otroctví. Předešleme-li toto omezení, lze říci: Demokracie byla v Athénách provedena s takovou důsledností, že její zásady byly až přepjaté. A jako přepjatá, ba jako principiálně nesprávná se tato státní forma také jevila jejím protivníkům, straně aristokratické. Zvláště v době téměř třicet let trvající války peloponéské (431 – 404 př. n. l.), kdy šlo o to, aby se všechny síly Athén spojily proti spartskému nepříteli, zuřil v Athénách rozhořčený stranický boj mezi vládnoucími demokraty a těmi, kteří vskrytu považovali aristokratickou ústavu Sparty za lepší. Sokrates, přestože se aktivně na politice nepodílel, platil za mluvčího aristokratické strany, přesněji za toho, kdo této straně poskytoval duchovní výzbroj.

Když Athény nakonec podlehly, došlo k dočasnému svržení demokratické vlády. Když ale po novém převratu demokracie nakonec přece j en nabyla vrchu, byl Sokratův osud zpečetěn. Byl postaven před soud kvůli bezbožnosti, což byla žaloba naprosto neoprávněná. Jeho smělá obhajoba se nám zachovala v Platónově podání! Sokrates byl odsouzen k smrti a musel vypít pohár jedu, podle tehdy obvyklého způsobu popravování. Odmítl prosit o milost. Odmítl i útěk, k němuž mu byla poskytnuta příležitost. Bylo mu 70 roků. Zdálo se mu nesmyslné opustit Athény a žít v exilu. Ani nechtěl uprchnout svému osudu. Jímavé vylíčení jeho smrti čteme v Platónově „Faidónu“:

„Čekali jsme tedy a rozmlouvali sami mezi sebou o tom, co se mluvilo, a zkoumali to; hned zase jsme rozjímali, jak veliké neštěstí nás stihlo, soudíce, že zrovna tak, jako bychom pozbyli otce, budeme od té doby žít osiřelí. Když pak se umyl, byly k němu přivedeny jeho děti — měl dva malé chlapce a jednoho velkého — a také přišly příbuzné ženy; promluvil s nimi před Kritónem a uložil jim, co chtěl, potom kázal ženám a dětem odejíti a sám přišel k nám. A bylo již blízko západu slunce, neboť strávil dlouhý čas tam uvnitř.

Když přišel, posadil se umyt a potom již mnoho s námi nemluvil: A přišel zřízenec jedenácti, a stanuv vedle něho, pravil: Sokrate, od tebe se mi nestane, co se mi stává od jiných, že se na mne zlobí a proklínají mě, když je na rozkaz úřadu vybídnu vypít jed. Ale tebe jsem já i jinak poznal v tomto čase jako nejhodnějšího a nejvlídnějšího a nejlepšího muže ze všech, co sem kdy přišli, a také nyní dobře vím, že se nehněváš na mne, nýbrž na ty — vždyť znáš, kdo tím jsou vinni. Nyní tedy — vždyť víš, co jsem ti přišel říci — měj se dobře a pokoušej se co nejsnáze nésti, co je nutné. A přitom zaslzel a obrátiv se odcházel.

A Sokrates, pohleděv na něj, řekl: I ty se měj dobře a já to udělám. A zároveň řekl nám: Jak slušný je ten člověk! Po celý ten čas ke mně přicházel a leckdy se mnou hovořil a byl velmi milý; a nyní jak ušlechtile pro mne pláče! Nuže tedy, Kritóne, poslechněme ho a ať někdo přinese ten jed, je-li utřen; pakli ne, ať jej ten člověk utře. — A Kritón řekl: Ale Sokrate, já myslím, že na norách je ještě slunce a že ještě nezapadlo. A také vím, že i jiní pijí velmi pozdě potom, co dostanou rozkaz; napřed se ještě dobře najedí a napijí a někteří si i dopřejí styku s tím, po kom právě touží. Jen nic nespěchej, neboť ještě je čas! — A Sokrates řekl: Přirozeně, Kritóne, dělají tyhle věci ti, o kterých mluvíš — myslí totiž, že z toho mají zisk, když to udělají — a já to přirozeně neudělám; neboť myslím, že když vypiji jed o něco později, nebudu z toho mít nic jiného, než že se stanu směšným sám u sebe, že lpím na životě a šetřím ho, když už žádný nezbývá. Než jdi, poslechni, jak já pravím. —

A Kritón po těch slovech pokynul sluhovi stojícímu nablízku. A sluha vyšel ven, a dlouhý čas se tam zdržev, přišel spolu s tím, který měl dáti jed, a ten jej nesl utřený v číši. Sokrates, spatřiv toho člověka, řekl: Nuže, příteli, ty jsi přece znalec těchhle věcí, co se má dělat? — Nic jiného, odpověděl, než vypít to a pak se procházet, až se ti dostane do nohou těžkost, potom si lehnout; a tak to bude už samo působit. A zároveň podal číši Sokratovi. A ten ji vzal, nic se nezachvěl a nezměnil ani barvy, ani rysů obličeje, nýbrž jak měl ve zvyku, upřel své velké oči na toho člověka a docela klidně se zeptal: Co říkáš, jak je to s tímhle nápojem, když se chce někomu ulít za oběť? Smí se to nebo ne? — Jen tolik, Sokrate, třeme, kolik si myslíme, že náleží vypít. Rozumím, řekl Sokrates; ale pomodlit se k_ bohům, to smím i musím, aby to přestěhování odsud na onen svět bylo štastné; za to se také modlím a nechť se tak stane!

A zároveň s těmito slovy dal číši k ústům a zcela lehce i klidně ji vypil. A z nás mnozí až potud dost dobře dovedli se zdržovat, aby neslzeli, ale jak jsme uviděli, že pije a vypil, již to nebylo možno; přemohlo mě to a mně samému proudem tekly slzy, takže, zahaliv si obličej, plakal j sem sám nad sebou — nad ním jistě ne, nýbrž nad svým vlastním osudem, jakého přítele to jsem zbaven. Kritón ještě přede mnou, když nemohl zadržet slzy, vstal a odešel. Apollodoros již dříve bez ustání slzel, tehdy však se dal do takového nářku z hoře a rozčilení, že nebylo mezi přítomnými nikoho, komu by nebylo pukalo srdce, kromě samého Sokrata. A ten řekl: Co to děláte, bláhoví! Vždyť jsem hlavně právě proto poslal ženy pryč, aby nedělaly takové zbytečné věci; vždyť jsem slýchal, že se má umírat v tichu. Nuže zachovejte klid a buďte silni!

A my jsme se po těch slovech zastyděli a zdrželi jsme se pláče. On pak se procházel, a když, jak řekl, cítil tíhu v nohou, lehl si naznak — tak totiž mu poručil ten člověk — a tento, který mu podal jed, dotýkaje se ho po chvílích, zkoušel mu nohy dole i nahoře a pak, stisknuv mu silně chodidlo, ptal se, zdali to cítí; on řekl, že ne. A potom zase lýtka; a takto postupuje vzhůru, ukazoval nám, že chladne a tuhne. A sám se ho dotýkal a řekl, že až se mu to dostane k srdci, tehdy že skoná. Tu mu již chladlo tělo tak asi kolem života; on se odkryl — ležel totiž přikryt — a řekl — to byla jeho poslední slova: Kritóne, Asklépiovi jsme dlužni kohouta; dejte mu ho a nezapomeňte! — Ano, stane se tak, řekl Kritón, ale hleď, zdali chceš říci ještě něco jiného. — Na tuto Kritónovu otázku již nic neodpověděl, ale po krátké chvíli sebou škubl a ten člověk ho odkryl a on měl oči obráceny v sloup; spatřiv to Kritón, zavřel mu ústa i oči. Takto nám skonal náš přítel, muž, mohli bychom říci, ze všech lidí své doby, které jsme poznali, nejlepší a vůbec nejrozumnější a nejspravedlivější.“

2. Sokratova nauka

• asi 469 př. n. l., † 399 př. n. l.
• Sokrates nezanechává po sobě žádné písemné záznamy
• tradičně považován za ideál myslitele, který svým mravním zásadám a touze po pravdě plně podřídil a nakonec i obětoval svůj život
• první filozof athénského původu
• nenapsal žádný spis, filozofii rozvíjel především v besedách se svými přáteli a žáky
• v politickém životě se omezoval na plnění běžných občanských povinností, ale neváhal projevit svůj nesouhlas s názory a příkazy, které nepokládal za správné
  • kritikou běžné morálky, některých politických institucí i vad athénské demokracie, která procházela v poslední čtvrtině 5. stol. př. n. l. krizí, si znepřátelil řadu spoluobčanů
  • v roce 399 př. n. l. byl postaven před soud pro údajné nerespektování státního náboženství a neoprávněně odsouzen k trestu smrti
  • protože byl přesvědčen, že občan musí plně respektovat zákony státu, odmítl využít možnosti útěku z vězení a podrobil se rozsudku
  • o jeho filozofii se dovídáme ze zachovaných zpráv – především Platónových, Xenofóntových a Aristotelových
    • každý z nichž vylíčil svého učitele poněkud odlišně
      • Platón ve svých dialozích Sókrata idealizoval a jeho ústy často vyjadřoval vlastní názory
      • v Xenofantově podání je Sókratés nejen filozofem, ale i praktickým mužem, který svou radou pomohl mnoha spoluobčanům v nesnadných situacích
• svou myslitelskou orientací se Sókratés výrazně odklonil od tradice řecké přírodní filozofie
  • rozmlouval o tom, co se týkalo člověka, a zkoumal, co je:
    • zbožné a bezbožné
    • krásné a ošklivé
    • spravedlivé a nespravedlivé
    • rozumnost a šílenství
    • statečnost a zbabělost
    • stát a státník
    • vláda nad lidmi a vládce
  • Sokrates je tím, kdo se táže – sokratovská metoda
    • svou úlohu srovnával s uměním babickým, povoláním své matky, a říkal, že jeho úlohou není moudrost rodit, nýbrž pouze pomáhat při zrození myšlenek druhým
  • do své metody pojal mnohé z dialektiky sofistů
  • se sofisty má společné také to, že jeho zájem se obrací výhradně k člověku a pomíjí spekulaci o přírodě
    • „Vím, že nic nevím„, se podobá jejich učené skepsi sofistů
  • cítil, že v sobě má vnitřní hlas, který ho vedl a zdržoval od nesprávného jednání – „daimonion„, svědomí (doslova „božské“)
    • člověk může poznat dobro a tím i získat základ pro naučení se ctnosti, která je předpokladem štěstí (tzv. etický intelektualismus – vyvozující správné jednání ze správného vědění)
    • cestou k tomu je především poznání sebe sama a ujasnění si základů etických pojmů (jejich přesné definování), zejména pojmu ctnosti
  • ryze racionální pojetí etické problematiky výrazně ovlivnilo názory jeho žáků, později i celých filozofických škol (Platón, malé sókratovské školy
    • sókratovské školy
      • filozofické školy, které založili Sókratovi žáci
      • patří k nim tzv. velká sókratovská škola Akadémie (založená Platónem) a čtyři malé sókratovské školy: megarská škola, élidská škola, kyrénská škola a kynická škola
• jeho nauka je rozdvojena
  • 1.
    • byl hluboce náboženským člověkem
    • považoval povinnosti vůči bohům za základní povinnosti člověka
    • ale hlas svědomí nedovedl dále odůvodnit
  • 2.
    • zdatnost (ctnost) je totožná s rozumovým nahléd­nutím – logos
    • stačí lidi o pravé zdatnosti (ctnosti) poučit, aby se zdatnými stali
    • spojení zdatnosti s věděním je to, co Sokratova nauka přináší nového
• Sokratův význam spočívá v jeho jedinečné osobnosti
  • sama v sobě neotřesitelně založená, autonomní osobnost
  • vnitřně svobodný člověk, který koná dobro kvůli němu samému